Věra Pávlová
Tátamáma

A pořád to teče. Ještě jednou to zkusím zalít horkou octovou vodou… tak teda nic. Mělo by to jít nějak rozdělat, třeba tam někde bude těsnění, a třeba už je úplně v háji. Už mě to fakt nebaví. Prostě mě to vyčerpává, být tátamáma. Opraváře ale shánět nebudu, kde bych na něj vzala. Dvě stovky by si neřekl. Jak to ten táta doma jenom dělal?

Tak, něco se přeci jen ještě rozpustilo. Nejspíš mi nezbyde nic jiného, než to celé rozdělat. Jehlu jsem měnila před týdnem, přece už zase není v prčicích! Moc to nevydrželo.

Teď ale musím nejdřív uvařit něco k obědu a pak se s Vláďou učit na písemku z matiky. Snad poo. Tak umýt ruce a oloupat brambory. Kuře už se peče a začíná vonět. Polévku už mám taky hotovou. Tak kde je ten Vláďa? Učí se? Uff, zase utekl ven! Já mu dám!

Musela jsem ho několikrát volat. Nacpal  se a užuž se hodlal zase ztratit venku.

„Tak to teda ne, Vladimíre, převléknout a něco dělat. Nejdřív mi pomůžeš s nádobím a pak se budeš učit na písemku.“

„To není písemka, ale test.“

„To je totéž.“

„Já na to peču.“

„To teda nepečeš!“

„Mami. Peťan mě čeká s balonem!“

„Tak se teda nedočká. Nejdřív práce a potom zábava. Převlíkat, přines mi školní sešit a učebnici matiky, pak mi utřeš nádobí.“

„Ale mami…“, neochotně se odklátí.

Uf, to teda zase byla fuška! Mně ty rovnice připadaly vždycky docela zábavné, ale běžně už je nepoužívám. Stačilo mi jen nahlédnout do učebnice a obnovilo se mi to docela rychle. Jenže Vláďa tomu, prý, nerozumí, tak jsem zkusila vysvětlit postup. Ale jak je netrpělivý, po chvilce se začal vztekat. Tak mi vysvětlení jednoho příkladu trvalo skoro hodinu. Teď tvrdí, že už to chápe. A já jsem úplně propocená a příšerně unavená. Nikdy jsem netušila, že výuka je tak náročná věc. Asi začnu obdivovat učitelky.

Ale teď musím něco udělat s tím záchodem. Ještě tak nejlíp to zkusit znovu rozebrat. Třeba to bude fakt jenom těsnění, a těch tu mám spoustu, určitě by se nějaké hodilo. Tak, nářadí k ruce, zavřít vodu, a s chutí do toho.  Je tu málo místa, sakrapráce! Uf!! To je fakt na palici, vždyť jsem to tolik neutahovala, a teď to nemůžu povolit! Když to udělám hasákem, oholím matku. Tak povol!! Trochu oleje do šicího stroje? A to není vůbec blbej nápad! Uf!! Nééé!!! Ksakru, budu muset fakt použít ten hasák. To mám teda radost! Uf!! No konečně!! A co teď? Snad by to mělo jít celé vyndat. Nějak. Jehla vypadá vcelku normálně. Teď jen nevím, jestli jsou ty střeva přišroubovaný rovnou nebo je tam někde šroub. Ten tu nějak nikde nevidím. Zkouším zabrat, ale je to z plastu, a i když mám sílu jak ženatej brabenec, nerada bych urvala závit, pokud tam nějaký je. Zkouším vtlačit prst dolů, vypadá to, že je tam mezírka, trochu malá. Je tam fakt nějakej šroub, ale to tady musí být někde hlavička nebo matka. Jóó, tak, a mám to. Přístup jedna báseň, ale při troše snahy se tam s klíčem dostanu. Je to masarakš práce, ale mám to za sebou. Tupě zírám na záchodová střeva, obracím je kolem dokola. Těsnění vidím, a hned dvě, ale jak se k nim dostat… nejspíš budu muset šroubovat. Jsem z toho všeho úplně zpocená, ke slovu přichází zase starý dobrý hasák a přišlápnutí na zem. Těsnění jsem vyměnila, tak sešroubovat. Zaber!! Hasák na to brát už nechci, to je o utrhnutí. Snad to takhle bude stačit. Ještě dát všechno zpátky a pustit vodu. Drží to! Paráda.

Vždyť jsem to předevčírem opravovala! To je snad jenom zlej sen! „Vláďo! Co jsi tady prováděl?!“ „Nic mami, byl jsem prostě na malý a spláchnul, a zhasnul.“ Tak to už dohromady dát nedokážu. Nejspíš budu muset koupit nové splachovadlo. No, to mám teda radost, nemám ponětí, na kolik taková sranda dneska přijde. Vejdu se do pětistovky?

Po třech dnech splachování kýblem už mě to vážně nebaví. A Vláďu ještě míň. Nedá se nic dělat. Nejsem zrovna nadšená. Ve městě je jen jeden krám, kde prodávají takové ty věci. Nebo aspoň vím jen o tomhle jednom. Nemohla jsem si díly vzít s sebou, Vláďa má ve škole volno a určitě by šel na záchod… zase přijdou ke slovu ruce, vysvětlování… tak s chutí do toho. I bez chuti.

Při vstupu se nad dveřmi rozbřinká zvonek. V obchodě nikdo není, za pultem starší muž a dva kluci.

„Dobrý den.“

„Dobrý den, mladá paní, copak byste potřebovala?“

„No… já bych potřebovala ten vnitřek do záchodu na výměnu, jestli se to dělá.“

„A jaký vnitřek máte na mysli?“

„No, ty střeva, na splachování.“

„Tak myslíte splachovadlo, ano?“

„Hmm.“

„A jaký tedy máte záchod?“

„No, takový normální, porcelánový.“ Prodavači to cuká koutky, kluci se řehtají zcela nepokrytě. Nechápu proč, ale to se mi stává v takovýchto obchodech běžně. Prodavač to ustojí:

„A jakou máte nádržku na splachování?“

„Plastovou.“

„A máte ji výš na zdi?“

„Ne, je na míse.“

„Máte teda kombíka.“ Krčím rameny.

„A kde máte splachovadlo?“

„No přece uvnitř.“

„Ano. – Je tam páčka po straně nebo je nahoře tlačítko?“

„Páčka na straně.“

„Přívod vody je odkud?“

„No… nevím…“

„Už jste s tím splachovadlem něco dělala?“

„Hmm, měnila jsem jehlu. Ale tou to není, měnila jsem ji nedávno, asi před čtrnácti dny.“

„A kde jste zavírala vodu?“

„Takhle dole u záchodu kousek za mísou.“

„Hmm, takže přívod spodem. Takových druhů splachování je několik.

Nejlepší bude, když si na to pozvete instalatéra.“

„To možná ano, ale když na něj nemám, musím si to udělat sama.“

„Hmm…Tak jak vypadá ta nádržka uvnitř?“

„No, je plastová, potažená polystyrénem.“

„Plovák je jaký?“

„Takový polystyrénový váleček.“

„Jste si jistá, že někde nedrhne?“

„Ano, jsem, seřizovala jsem ho taky nedávno. A v sobotu jsem celou nádržku čistila octovou vodou. Chvilku to drželo v pohodě, ale už to zase teče.“

„Tam bude stačit vyměnit těsnění, mám tu celou sadu.“

„Nebude, všechny jsem vyměnila včera.“

„Hmm… tak se na to pojďte podívat, tady dozadu.“

„Jo – chtěla bych, aby to bylo dvojúčinné splachovadlo.“

„Hmm… pojďte.“

Jdu s prodavačem za pult a do malého skladu materiálu. Za námi se ozývá upřímný smích.

Na policích a na hácích je spoustu věcí; o některých ani netuším, k čemu by mohly sloužit. Před jednou řadou háků se prodavač zastaví. V jedné řadě tu visí čtyři splachovadla.

„Tak které byste si představovala?“

„Nějaké, aby tam pasovalo. A dvojdávkovací.“

„Hmm… Tak tohle by se vám tam mělo vejít, tohle taky, tahle dvě jsou dvoučinná.“ Proto ten smích. Tenhle chlap je fakt formát.

„A liší se od sebe nějak?“

„Vlastně ne.“

„A kolik za to?“

„Tohle vás vyjde na osmset šedesát korun, tohle na na čtyřista třicet.“

„Proč jsou ty ceny tak rozdílné?“

„No, tohle je z lepšího materiálu, je tam navíc dvojité těsnění na přítoku i odtoku.“

„Myslím, že mi bude stačit jedno těsnění. A myslíte, že se mi tam vejde délkou trubice? A šířkou?“

„To jsou normalizované rozměry, takže se vám tam vejde.“

„No, tak jo, vezmu si to s tím jedním těsněním.“

„Budete chtít i sadu náhradních těsnění?“

„Ne, proč, když je to nové? Nějaký čas to snad vydrží.“ Vracíme se zpátky do obchodu.

Vstříc nám září dvojice rozesmátých očí s výrazem zvědavosti a očekávání. Lovím v kabelce peněženku a tašku – ten krám je docela větší.

„Bude to všechno, mladá paní?“

„Jéé! Ještě bych prosím potřebovala takový ty matky jako motýlový.“ Smích…

„Kolik byste jich potřebovala?“

„No, stačily by mi dvě a jedna náhradní, ale stejně se dělají jen celá balení, ne? Dejte mi to nejmenší, prosím.“

„Můžu vám to prodat jako kusovku. Ale jak velké byste potřebovala?“ Tak naštěstí tenhle cajk se dal vzít s sebou; honem lovím.

„Potřebuji na tenhleten hřebík.“ Hurónský řev. „Teda šroub.“

„Ano, tedy tři kusy.“ Prodavač vytahuje ze šuplíku krabičku a z ní tři kovové matice. Kluci se válí smíchy po pultu. No co?

„Počkejte, já bych potřebovala plastové, jsou do toho záchodu, do tý  nádržky na střeva, takové bílé.“

„Ano, ano. Tadyhle je máme.“ Odkudsi bere malinký sáček a dává do něj matky, tentokrát ty správné. Aspoň doufám. Projede prsty klávesnicí pokladny.

„Takže to máme celkem čtyřista čtyřicet osm korun.“

„A jak dlouhá je na to záruka? Je na to vůbec nějaká?“

„Ale samozřejmě, záruka je dva roky.“ Platím, dostávám zpátky, k tomu pokladní lístek.

„Kdybyste potřebovala s něčím pomoct, klidně přijďte, rádi vám poradíme.“

„Díky moc, stejně sem budu muset, když budu potřebovat něco koupit. Jste hodný, díky. Na shledanou a hezký den přeji.“

„Já vám taky, na shledanou.“ S ulehčením za sebou zavírám dveře obchodu a vydávám se směrem domů. Najednou se rozesměju, když si uvědomím, jak se ti kluci smáli. Asi učňové na praxi. Ale ten prodavač to bezvadně ustál, ty moje úplně blbý otázky, je to fakt formát. A ty kluci budou aspoň dlouho žít, když upřímný smích prodlužuje život. Není nad to, udělat lidem radost. A tak jdu pomalu dál, a s chutí se směju, jak jsem to zase vyvedla.      

   Mám radost, že všechno mám. Teď už jenom všechno namontovat a –  sbohem, kbelíku. Uffff…