Věra Pávlová
Parádní víkend
Bylo mu pouhých šestnáct let. Rádoby chlapské řeči o holkách mu přišly trapné. Neúčastnil se jich. Bylo to jen tušení… Stín…
Kamila vídal vystupovat z autobusu před školou. Tlak ve slabinách. Pak si zjistil, že je o rok níž. Už věděl…
Podařilo se mu dostat do okruhu jeho přátel. A po čase i pozvat na chatu svých prarodičů, kde stráví ten nejúžasnější víkend.
Na chatu dojeli vlakem a pak asi dva kilometry pěšky. Uvnitř na hrubém stole čekalo několik lahví alkoholu. Oba se zdatně pustili do jeho zdolávání. Ovšem on pití jen předstíral a alkoholu nezvyklý Kamil se brzy opil. Když začal usínat, skočil k němu a strhal z něj oblečení. Konečně mohl ulevit tomu neodbytnému tlaku ve slabinách. Kamil se i v omámení slepě sice, ale úporně bránil. Sevřel ho. Držel. Náhle Kamil ochabl, přestal se hýbat. Znovu tlak ve slabinách… … … Ta úleva! Ten božský pocit!
Ráno. Zmatek. Strach. Nahé tělo odvlekl na zarostlý dvorek za chatou a vrhnul je do staré studny. Hned vedle studny byly zbytky ohniště. Založil na něm oheň z větví, které se válely všude kolem, a do plamenů naházel Kamilovo oblečení a boty.
Když plameny uhasly, vrátil se do chaty. Únavou usnul. Probudil se další den odpoledne. Spánek ho uklidnil, posílil. V rychlosti zhltnul konzervu a vydal se na cestu domů.
Hned druhý den se konal ve vedlejším městě rockový koncert, na který měl lístek. Těšil se na něj už dlouho. Stopnul si náklaďák.
Na stadionu si vyhledal místo. Hned u podia. Prostranství kolem něj se pomalu plnilo množstvím dalších diváků. Trochu se porozhlédl kolem a strnul. O kousek dál stál mladíček, tak povědomý, v džínách a tričku s obrázkem Sfingy. Ale… Střapatá hlava se pootočila. Co… Po zádech mu ťapkali ledoví mravenci strachu a hrůzy. Rychle se protlačil k němu.
„Co tu děláš? Vždyť jsi na chatě!“
„Přišel jsem na koncert přece. Tak nemůžu bejt na chatě. A na jaký chatě vlastně? Snad na tvojí? A proč tam teda nejsi taky?“
„Byli jsme tam spolu. Včera.“
„Ale dneska je dneska, tak co chceš?“
„Proč si přišel?“
„Na koncert přece, tak přestaň zaclánět, jo?“
„Aaaa jak ses dostal ven…“
„Jak ven? Co to pořád meleš? Vypadni!“
„Ale jak ses sem dostal?“
„Vlakem, otrapo. Vodprejskni.“ Vztáhnul ruku a dotkl se ho. Je skutečný, teplý, živý… Zase ten tlak ve slabinách.
„Ale včera jsme… byl jsi tak… sladkej…“
„Cožeee?!“
„Pojď… bude nám fajn.“
„Vypadni!“
„Hele, nedělej, jo? Včera jak med, tak na co si to dneska hraješ?!“
„Jestli okamžitě nezmizneš, tak se neznám!“
„Jenže já sem tě tam musel nechat, když si tak spal. Já nevěděl, že tak tvrdě spíš. A že deš na tenhle koncert, to bysme šli spolu, věř mi to. Já bych se vrátil. Určitě bych se vrátil. Vždyť nám bylo dobře. Víš… já bych chtěl… Kamile…“ Přilétla rána. A další.
„Kde je můj brácha! Co víš o Kamilovi!“ Další vlny bolesti. A do hlavy buší další „Kamil… Kamil…“ Rudo. Tma.
„Tak dost. Co se to tady děje?“ Uniformy.
„On ví něco o Kamilovi. Kamil je můj brácha, dvojče, mlel něco o chatě, je růžovej! Ne! Kamil ne! On tvrdil, že jo, ale brácha nebyl…“
„Tak si nastupte, vyřešíme to na stanici. A toho zbitého naložte taky.“ První tóny předkapely…
Mříže v oknech… ještě pořád cítí bolest přeraženého nosu, zlomených žeber a mezeru po vyražených zubech. Řinčení. „Oběěd!“ Soud byl celkem rychlý. Stěží se stačil jakžtakž uzdravit z napadení, než skončilo vyšetřování.
Těžce se zvedl z lůžka…