„Měl by ses léčit, Pavle. Práce je tu jako na kostele. Ze všeho nejmíň teď potřebuju, aby ses mi po kanclu, motal pod parou,“ vytýkal mu toho pondělního rána, nadřízený. „Jako by nestačilo, že jsme ve skluzu. Koukej se dát dohromady. Nemám zapotřebí se kvůli tobě, nechat jebat.“

Léčit se? To je absurdní, zauvažoval.

Psychiatrům nedůvěřoval. Měl kamaráda, který si prošel několika léčebnami. Evidentně to nepomohlo, protože se nedávno oběsil, nešťastník.

Musel ale uznat, že co se rozvedl, život mu protéká mezi prsty.

Každodenní rutina, která se po čase stala toxickou. K tomu, aby se někam pohnul, mu však chyběla vůle. Přesto si odmítal připustit, že má s pitím problém.

Jeho tvrdohlavost nakonec zapříčinila, že byl z práce propuštěn.

Co teď? A co potom? Dumal po večerech nad sklenkou vína. Proč se to muselo stát zrovna teď? Vždyť toho jako obchodní zástupce tolik udělal. Pravdou je, že většina je již minulostí. Dobrého zákazníka nezajistil celou věčnost. Ale tak to zkrátka bývá. Není každý den posvícení. A nějaké to štamprle… Jen berlička proti stresu.

V tom má prsty ten nový manažer! Měl o celé situaci jasno. Pořád kolem něho slídil. Byl jako lovecký pes, který, když se zakousne, tak nepustí.

„S vaší specializací tu nic nemáme. A v jiných oborech, je nutná rekvalifikace,“ zněla odpověď, když se v následujících dnech, snažil najít práci. Navíc se po republice začal šířit ten koronavirus.

„Haló, pane…Nehledáte práci?“ oslovil ho jednoho dne, před úřadem práce, postarší muž, v padnoucím obleku. Byl to zástupce jedné bezpečnostní agentury. Měl příjemné vystupování, a když mu vysvětlil podmínky, v kterých by mohl pracovat, nabídku přijal s tím, že si vyzkouší něco nového.

Stal se tak nočním hlídačem budov, které bývaly kdysi součástí prosperujícího podniku, nyní nevyužívané pozvolna chátraly.

Jeho pracovní náplní bylo, sedět na vrátnici, a několikrát za noc, projít areál. Většinou byl všude klid. Snad jen mrouskání zatoulaných koček. Zbytek času si krátil četbou detektivek.

Během pochůzek cítil mrazení v zádech. Jako mistr, ve vymýšlení katastrofických scénářů, a s pocitem, že se mu smůla lepí na paty, s hrůzou očekával, že z temných zákoutí mezi budovami, vynoří se vetřelec, který mu zakroutí krkem. Naštěstí se nic podobného nestalo, a on tak přežil noc ve zdraví. Doma celý den vyspával, a v podvečer, znovu vyrážel do práce. Po čase pěkný nápor na tělo. Do společnosti člověk nemohl kvůli nařízením vlády. Z koronaviru se vyklubal nelítostný zabiják. Volné chvíle tak trávil pitím, nebo surfováním na internetu. Připadal si jako v domácím vězení. Nějaká změna se zdála v nedohlednu. Nemocných přibývalo, a země sčítala oběti.

Toho dne se vracel z práce, a když přecházel ulici, spatřil svou bývalou ženu. Přesto, že měla roušku, poznal ji okamžitě. Vypadala skvěle. Na první pohled už nebyla tím uzlíčkem nervů, jako před třemi roky, nýbrž pravý opak, atraktivní a sebevědomá žena.

Tehdy, po dvou letech společného soužití, ztratila smysl života. Důvodem byla smrt

jejich dítěte. Syndrom náhlého úmrtí, podle ošetřujícího lékaře.

Uzavřela se do sebe. Celé dny buď proplakala, nebo prospala. Začal trpět pocitem, že vinu, na tom celém, nese sám, a z láskyplného vztahu bylo rázem trápení. Jednoho dne ji našel ve vaně, s podřezanými žílami.

Se štěstím přežila. Podle psychiatra trpěla depresemi, které způsobil silný citový otřes. V jejím případě tragédie, v podobě ztráty dítěte.

Sedávala na posteli nemocničního pokoje a nepřítomně hleděla z okna. Necítil nic než beznaděj. Následoval rozvod, který ho srazil na kolena. Jeho život se radikálně změnil. Vyhlídky na budoucnost nebyly nic moc. Jako abstinent, tehdy poprvé, ochutnal alkohol. Časem v něm našel východisko.

Přešel náměstí a zamířil do svého bytu. Měl nutkání se opít.

Prázdná továrna může být v noci pěkně strašidelná. Kolega mu jednou vyprávěl, že v těch odlehlých halách, přespávají někdy bezdomovci.

Rozhodně o sobě nemohl říct, že by vyhledával adrenalinové zážitky. Na vojně při střelbách, vystřílel zásobník samopalu, se zavřenýma očima. Prostě žádný hrdina.

Té noci jakoby vnímal hrozící nebezpečí, skrývající se v celém tom komplexu. Navíc se tři dny nedotkl alkoholu. Rozhodl se s pitím seknout. Když nad tím přemýšlel ve vrátnici, uvědomil jsem si, že si na sebe upletl bič. Do toho ta nervozita. Měl co dělat, aby z práce neutekl. Chuť se napít byla neovladatelná. Musel připustit, že začíná mít problém.

Po půlnoci sebral ze stolu velkou baterku a vydal se na obchůzku. Procházel mezi budovami v domnění, že absťák rozchodí. Nakonec došel do míst, před nimiž ho varoval kolega.

Hala, v níž se ocitl, byla obrovská. Dýchnul na něho nepříjemný chlad. Zdála se prázdná. Ovšem jen do chvíle, než v temném koutě, někdo zakašlal. Záchvat zničených plic se nesl halou, jež páchla kočičí močí, a do níž se zakousnul zub času. Jako světluška, se pár metrů před ním, zamihotal oharek cigarety. Potom ucítil specifickou vůni tabáku. Posvítil do těch míst baterkou. V rohu spatřil vousatého muže v ušmudlaných hadrech.

„Přestaň mi svítit do ksichtu!“ zavrčel onen bezdomovec.

„Tady nemáš co dělat. Koukej odsaď vypadnout!“ okřikl ho. Načež si z čela setřel studený pot.

„O co ti jde, kámo? Přespávám tu normálně.“

Všiml si láhve alkoholu stojící před tím mužem. Zbývala v ní polovina. Chuť se napít byla silnější než on. Sáhl po ní, že se napije, když v tom se bezdomovec ohnal pravačkou.

Do jeho břicha zajel nůž. Ucítil nepříjemnou bolest a svalil se na zem.

„To je moje flaška! Na tu mi nešahej!“ zavrčel pobuda a v rychlosti se chystal zmizet.

Svíjel se na podlaze a sténal. Nakonec zůstal v hale úplně sám.

Z posledních sil sáhl do kapsy pro mobil a zavolal 155. Hlas operátorky jako by se mu vzdaloval. Stěží udržel víčka.

„Ten chlap mě bodnul do břicha,“ téměř zašeptal. Poté mu telefon vypadl z ruky.

Byl zase malý chlapec, hrající si s míčem. Na tváři cítil paprsky slunce. Slyšel svého otce, jak volá, aby mu kopnul míč. Viděl matku, s úsměvem na rtech, chovající v náruči mladšího bratra. Hned na to bývalou ženu, ležící na posteli, v rouše Evině.

Uvědomil si, že se blíží konec. Kdysi někde četl, že se těsně před tím, než člověk zemře, promítne celý jeho život jako zrychlený film.

Přestal vnímat bolest a pocítil nesmírný chlad. Smrt byla blízko. Ovládla ho euforie, doprovázená mrazivým klidem. Byl připravený opustit pozemský svět, a vydat se k branám nebeským. Strach ze smrti vystřídalo smíření. Naposledy vydechl a přišla temnota.

Znenadání ucítil, jak jím projel elektrický impuls. Otevřel oči a spatřil kolem sebe siluety postav v červeném.

Záchranáři jej přivedli zpět k životu. Ještě nenadešel jeho čas. Někdo tam nahoře, nad ním držel ochrannou ruku.

Několik dní strávil v nemocnici, a přemýšlel o tom, co udělat se svým životem. Dospěl k rozhodnutí, že musí vyhledat pomoc odborníka. Incident, s oním bezdomovcem, byl jen kopancem do zadku, aby konečně pochopil, že je alkoholik.

Když toho dne, procházel branou protialkoholní léčebny, hustě pršelo. V ruce držel igelitovou tašku, v níž bylo jen to nejnutnější. Měl smíšené pocity. Zazvonil u dveří s vědomím, že za sebou nechává dosavadní život. A co bude dál… Měl teprve zjistit.