Sonet

Na studiích mě okouzlila
vznešená zkratka sonetu.
Malíř, ten vezme paletu,
rozvrhne štětcem základ díla

a hledá tón, jenž odpovídá
barvám a jeho představě:
já jenom slova váhavě
přebírám. Hledám verš, co vydá

svědectví hodné inspirace.
Dlouho se musím k němu vracet,
než zazní, planých ozdob prost,

než jako malíř na svém plátně
chvíli, jež mizí nenávratně
zachytím jen tak pro radost.

Obloha modřejší než moře,
všude jiskřivý sníh.
Zima je spánek, klid i hoře
a ticho ve větvích.

Je konec zpěvu, konec láskám.
Kde jste, mí slavíci?
Jen příkrov ledu jemně praská
nad vodou, proudící

tvrdošíjně a navzdor zmaru
vstříc životu, novému jaru,
co přece musí být…

Člověka potom dojme venku
náhodný pohled na sněženku
a začne znovu snít.

Zase zpívá jako o život,
od řeky mu jiný odpovídá.
Pak pospíchá, bez tónů a not
k trávníku, kde žížaly si hlídá.

Zažene i kosí návštěvu:
teď ji nechce, potravu mu krade.
Jaro není jenom o zpěvu,
má moc práce, musí krmit mladé.

Ale večer, když se sešeří,
celý den svou písní poměří
a třepetavou melodií jásá.

Zpívá pro sebe – i pro lidi,
co mu někdy skoro závidí
jistotu, že žít je prostě krása.

Kdo poznal hlučnou Prahu ve dne
a chce znát její klid,
ten musí pěšky jít,
když na město si soumrak sedne.

Uvidí mosty na Vltavě
ve třpytu měsíce,
do ticha ulice
ozvěnou řeku hučet hravě

a věže Hradu plout až v nebi…
Kdo tenhle pohled nevelebí,
ten nemá Prahu rád.

Celá staletí kolem běží
a pěší poutník na nábřeží
zůstane tiše stát.

Pod klenbou vznosně řešenou
důstojné ticho tlumí zvuky.
Křižuji se pohybem ruky:
kdo tudy kráčel přede mnou?

Oblouky stropu jsou jak dlaně
sepjaté mlčky k modlitbám.
A člověk je tu hrozně sám,
i srdce buší polekaně.

Dějiny pod královským žezlem
požehnal první svatý Vít,
prošly tudy v dobrém i ve zlém.

Vitráže oken v slunci planou.
A zrnkem dějin země stanou
se lidé, co v ní chtějí žít.