Lída Rážová-Procházková – Vánoční karanténa

A je to tady! Kateřina si otráveně povytáhne roušku až na nos a blíží se k pokladně
supermarketu. Mobil se jí rozzvonil, když do vozíku ukládala poslední nákup – pět
lahví červeného vína. Hygienická stanice! A oznámení, že vzhledem ke styku s covid
pozitivní osobou musí okamžitě do karantény.
U pokladny Kateřina vyloží svůj nákup. Po pásu se k hbitým rukám pokladní sune
chléb a veka, rohlíky a máslo, šunka, okurky, sýry a olivy, tři krabice mražené pizzy a
lahve vína, toniku a ginu. Zásoba na vánoční dámskou jízdu, která se, jak se zdá,
konat nebude.
Kateřina vyťuká svůj PIN, vezme si paragon a s plným vozíkem odjíždí k zaparkovanému
autu. Parkoviště je narvané, do Štědrého dne zbývají čtyři dny. Mraveniště
lidí se hemží sem a tam, z nebe padá déšť s mokrým sněhem, pod nohama čvachtají
louže. Prostě úžasná vánoční atmosféra, pomyslí si Kateřina, když začne vykládat
z vozíku svůj nákup. Pak rychle vrátit prázdný vozík a honem za volant, sundat
z obličeje ten protivný náhubek a domů.
Má štěstí, na malém parkovišti před domem je jedno prázdné místo. Na její řidičské
umění sice dost malé, ale na pátý pokus se Kateřině přece jen podaří auto zaparkovat.
Vyloží všechny tašky, z kabelky vyloví klíče a chvátá k domovním dveřím. Tašky
položí na mokrou zem, odemkne dům, tašky znovu popadne a znovu v domovní
chodbě odloží, dům zamkne a konečně už zdolává schody ke svému bytu.
Uf! Konečně doma. Tašky zatím nechá v předsíni – no jo, je tam ta pizza, ale tu chvíli
to ještě musí vydržet. Shodí ze sebe mokrý kabát i boty, padne do křesla, nohy hodí
na konferenční stolek a začne přemýšlet, co ji teď čeká. Zítra musí zatelefonovat své
paní doktorce a domluvit se, jak má dál postupovat. Určitě musí dostat neschopenku,
sice jsou to pouhé tři pracovní dny do Vánoc, ale to nevadí. Mezi svátky do práce
nejdou, takže až po Novém roce. To už by měla mít karanténu za sebou.
Tak tohle je jasné, řekne si pro sebe nahlas a jde do kuchyňky nalít si panáka. Musí se
přece z té jobovky vzpamatovat. Potom začne ukládat nakoupené dobroty. A co dál?
Dumá. Byt – vlastně byteček – už stihla důkladně uklidit. Okna jsou umytá, prádlo
vyprané, podlahy se lesknou, vánoční výzdoba září. A ona tu teď má trávit své dny
sama!
Rodinu má Kateřina hodně daleko. Rodiče i sestra s manželem žijí v malé vesnici na
Vysočině. Návštěvu letos kvůli covidu neplánovali. Naštěstí máme chytré telefony.
Internet. Skype. A tak Kateřina první den karantény strávila u telefonu, Skypu,
internetu. Doktorka. Rodiče. Sestra. Kamarádky – ty moc litovaly, že letos ten
vánoční mejdan se musí obejít bez Katky. Ale určitě si to vynahradí v novém roce.
Neboj, Katko, my si rády dáme repete, pak si to užijeme společně.
A den byl pryč. Druhý a třetí den se už vlekl. Číst se pořád nedá, sedět před
obrazovkou také ne. Kateřina vymýšlela, jak zaplnit volný čas. Na Štědrý den došlo
na fotky. Byly naházené v jedné krabici a už dlouho čekaly na uspořádání. Fotky sice
měla v digitální podobě uložené v počítači, ale hodně snímků si přetahovala do flešky
a nechávala pak klasicky vyvolat.
Kateřina vysypala fotky z krabice na huňatý koberec a vkleče začala brát do ruky
jednu fotku za druhou. Každá fotka je vlastně zakonzervovaná vteřina minulosti,
napadlo ji. Některé ty vteřiny, hodiny, dny, roky byly krásné. V ruce držela svoji
svatební fotografii. Fotka byla stará devět let. Ona i ženich se smějí, svatební hosté
házejí rýži, na dalším snímku je bohatá svatební tabule, na další fotce tančí. Kdy se to
vlastně všechno pokazilo?, dumala nad dalším snímkem. To ještě byli s Romanem
spolu, ale už ten vztah dostával trhliny. Trhliny se zvětšovaly a zvětšovaly, až
nakonec oba stáli v soudní síni. Rozvod proběhl hladce, děti neměli. Ale stejně
s Romanem byla psina, aspoň ze začátku. Když před dvěma roky dostala smuteční
oznámení o jeho úmrtí, docela ji to sebralo.
Katka si vzpomněla, jak letos navštívily jednu starou kartářku. Šly tam čtyři
kamarádky, vlastně to byla recese, holky se ohromně bavily. Cikánka jim četla z ruky,
vyložila karty – minulost, budoucnost. Všechny byly docela překvapené. Minulost se
dost shodovala. Budoucnost? To se teprve pozná. Ale ta stará babka jim také sdělila,
jak vyvolat ze záhrobí duše zemřelých. A zapřísahala se, že to opravdu funguje.
Kateřinu to hodně zaujalo, tak jí samotné dokonce dala sušené svazky nějakých bylin.
Ještě že je nevyhodila.
Kateřina se rozhodla. Je Štědrý den, zkusí si přivolat Romana. Sice musí čekat až do
půlnoci, ale co na tom?
K večeři si uvařila brambory – přece se nebude patlat s bramborovým salátem jen pro
sebe. K bramborám si orestovala plátek lososa, otevřela si láhev červeného. A pak
začala velká příprava.
…
Pomalu se blíží půlnoc. Nervózní Kateřina pobíhá po bytě a naposledy kontroluje,
zda je vše připraveno tak, jak o tom stará cikánka mluvila. Bylo. Všechny závěsy na
oknech byly zataženy. Chvílemi se na noční obloze mezi těžkými mraky objevoval
měsíc, ale ani nepatrný záblesk studeného světla nepronikl do pokoje.
V malé ložničce stojí velké zrcadlo. V dřevěném vyřezávaném rámu, uchopí celou
lidskou postavu. Katka na dřevěný rám zavěsila svazky sušených bylin, které dostala
od kartářky. Nemá tušení, co to je za kytky. Některé svazky vydávají nepříjemnou
vůni. Přímo smrdí. Ale Kateřinu od jejího úmyslu už neodvrátí nic. Ani smrad. Ani
strach.
Kolem zrcadla stojí na podlaze svíčky. Třináct z levé strany, třináct z pravé strany,
jedna vedle druhé, tvoří vlastně uzavřený kruh. Svíčky kupovala postupně v obchodě
nedaleko jejich domu. Koupila si i pořádný zapalovač. Kateřina je nekuřák. Je jí
jasné, že zapalovat dvacet šest svíček sirkami by nezvládla, určitě by to odnesly
popálené prsty. A určitě by to nezvládla v daném časovém termínu. Poslední svíčka
musí začít hořet přesně o půlnoci.
Kateřina dnes důkladně kontrolovala čas na bicích hodinách, které visí na stěně
ložnice. Několikrát za den porovnala čas na hodinách s časovou znělkou, která
zaznívala z rádia. Hodiny jdou naprosto přesně, ujistila se.
Znovu teď prochází temný byt. Zasykne bolestí. Narazila do hrany stolu. Zakopla o
práh. Au, au. Byt se mění v nepřátelské území. Katka dotápe do kuchyně, z police
sundá baterku (co na tom, že se jí podařilo shodit dva památeční hrnečky). Proužek
světla dokáže zázraky, vrací nábytek a předměty na svá původní místa.
S baterkou v jedné ruce, se zapalovačem v druhé ruce vrací se Kateřina do ložnice. A
začne se svlékat. Pečlivě skládá na postel černý svetr, dlouhou sukni. Košilku,
kalhotky. Podprdu nenosí. Teplé ponožky. Bílé tělo zazáří do tmy.
Baterku zatím nechá svítit a zapaluje první svíčku. Potom baterku zhasne, položí na
zem a začne zapalovat další svíčky… Druhou… Třetí… Kolem zrcadla začíná
vznikat hořící kruh. Na hodiny na stěně je vidět stále lépe. Velká ručička se blíží ke
dvanáctce. Zbývá poslední svíčka. Teď! Hodiny začínají odbíjet dvanáctou. Kateřina
zapaluje poslední svíčku, překračuje hořící kruh, v zrcadle vidí sebe.
Chvíli se upřeně dívá do zrcadla, pořád vidí jen sebe. Nahlas začne volat Romanovo
jméno. Pořád dokola. Pak se zrcadlo zamlží. A potom – v ložnici se prudce ochladí,
studený vzduch krouží kolem ní, až jí po celém těle naskočí husí kůže. Vedle jejího
obličeje se objeví druhá tvář. Kateřina je ochromena hrůzou. A tvář mluví, vynořuje
se ze zrcadla, už to není jenom obličej, je to celé tělo, které v zrcadle stojí vedle ní. A
slyší Romanův hlas, který naléhá – je mi smutno, Kačenko, pojď ke mně, ke mně, ke
mně… Ruce se po ní natahují, ty mrtvolné ruce ji chtějí uchopit.
Kateřina se s výkřikem otočí a vyskakuje z kruhu, který ještě hoří.
…
Zpráva na Novinkách z 25. 12.:
Dnes po půlnoci vyjížděli hasiči k požáru bytu, který nahlásili lidé ze sousedního
domu. Hasičům se během hodiny podařilo dostat oheň pod kontrolu. V bytě nenašli
žádné lidské tělo. Majitelka bytu je nezvěstná.