Marie Dolistová
Sonet o tichu

Ticho vzlíná z houštin, stromů, pórů lesa,
přešlapuje vůní akátů, zpěvem včel,
vyhání ven rychle z nitra zlého běsa,
kde jsi, kdos zde dávno kráčel, sklízel a sel?

Ticho protkávané hřměním četných bouří,
hlasy ptáků, hvizdem střelhbitých rorýsů,
šelestem deštů, kdy nebe v zem se noří,
v slunci za mračny, v barvách vzácných jaspisů.

Ticho prostoupené kroky věčnosti,
útěšností zahrad, líbeznou vůní,
kam jsi se ztratila jasná radosti,

chlad věků prosakuje temnou tůní,
jako vody v řekách, stále plyne čas,
co bylo není už, nevrátí se zas.