/ vybráno z rukopisu Pražské sonety /

Matějská


Babička svou Prahu, pořád hezkou,
učila mě pěšky poznávat.
Když jsem ale chtěla na Matějskou,
vždycky se mnou šel děda – a rád.

Na atrakcích mohl nechat oči,
vystřelil mi růži z papíru,
vozil se se mnou na kolotoči:
tenhle svět byl jemu na míru,

jen já jsem ho asi takhle znala.
Babička pak doma hubovala,
kde jsme, že už pozdě je.

A děda? Ten radši zticha býval,
a potom si s dýmkou v ruce zpíval:
„Na svatého Matěje …“


_________________________________________________________________
Původní staropražská písnička

„Na svatého Matěje“

Na svatého Matěje
když se slunko zasměje,
na pouti je hezkých holek
jak když máku naseje.

Chodila tam, chodila,
jedna panna rozmilá,
sukni měla květovanou,
tuze se mi líbila.

Koupil jsem jí z perníku
srdce za čtvrt zlatníku,
a husara se šňůrama
na cukrovém vraníku.

Začal jsem s ní žertovat,
že ji můžu milovat,
za to srdce perníkové
že mi může svoje dát.

Ona se mi vysmála,
no, to bych to vyhrála,
ale když jsem se s ní loučil,
tak mi ruku podala.