Jaroslav Endrych jr.
Šílenství

   Před časem se mu život obrátil naruby. Po dvou letech se rozešel s přítelkyní a poslední kapkou byla výpověď v práci. Ve firmě, kde byl zaměstnán, došlo k masivnímu propouštění. Pracoval tam krátce a vedení se rozhodlo, že si ponechá jen tamní zkušené dinosaury.

    Byt, který si pronajal s přítelkyní, mu zůstal. A protože myslel na zadní vrátka, měl našetřeno i něco málo peněz. Zdálo se, že nastalou situaci na nějaký čas ustojí.

   Uběhl však celý rok bez toho, aby kromě několika brigád, našel slušnou práci. Vztahy se ženami byla katastrofa. Den za dnem se trápil, začal pít a nebyl ve své kůži.

    Toho rána měl nepříjemný pocit a chvěl se po celém těle. Vstal z postele a odkráčel do kuchyně, kde napustil vodu do kastrůlku, který položil na sporák a zapnul ho. Před nedávnem mu odešla varná konvice, a on nebyl schopný, koupit novou.

   Nachystal si hrnek na kávu, zapálil si cigaretu a vyčkával. Za několik minut začala voda v kastrůlku bublat. Vypnul sporák a zalil hrnek vroucí vodou až po okraj.

    Posadil se na gauč v pokoji a pustil televizi. Běžel dokument o zvířatech. Hlas mluvícího muže na obrazovce trochu uvolnil napětí jenž ho svíralo.

    Popíjel kávu a přemýšlel. Měl nemilé tušení, že se něco děje. Včera si v obchodě všiml, že ho lidé, co zná, pozorují, a vykládají si o něm. Za boha nemohl přijít na to, čím si onu pozornost vysloužil. Uvažoval o tom, zda není jen paranoidní. Ta nejistota byla nesnesitelná.

    S nelibostí zjistil, že musí do obchodu znovu, protože mu došlo pečivo.

    Kolem poledne se odhodlal.

    Venku bylo teplo. Nebe bez mráčku. Kolem byl slyšet jen zpěv ptáků.

    Před obchodem potkal svého známého. Jen se pozdravili a vešli společně dovnitř.

    Zamířil pro pečivo a hned k pokladně. Zdálo se, že včerejší zájem o jeho osobu se opakovat nebude. Nakonec vyšel z obchodu a v jednom okamžiku, jako by mu mráz přejel po zádech. Uslyšel za sebou ženský hlas, jenž se tázal: ,,To byl on?“

    Měl pocit, že umře. Co se tu ksakru děje? Jde jim snad o to, že nemám práci, či co?  To přece nemůže být důvod, abych budil takový zájem.

    Dorazil domů a třásl se vzteky. Málem si nebyl schopen ubalit cigaretu. Když se uklidnil, ohřál si oběd. Celé odpoledne to v jeho hlavě šrotovalo. Tok myšlenek se zdál nekonečný. Díval se na televizi, ale duchem byl jinde.

    Večer přišel na návštěvu kamarád Vráťa, který ho na nějaký čas odvedl od jeho myšlenek. Byl to chlap, co si rád přihnul, a s ničím si příliš hlavu nelámal. Několikrát u něho i přespal, když se pohádal s přítelkyní: ,,Pořád chce prachy, kámo… že já debil se k ní vracel,“ lamentoval pokaždé.

     Donesl pivo a vyprávěl zážitky z práce. Byl mu za to vděčný. Dokonce se i několikrát zasmál. Jakmile Vráťa odešel, začalo všechno znovu. V noci nemohl spát a převaloval se. Do toho slyšel z venku dunící hudbu z nedaleké hospody.

     Nad ránem pociťoval nepříjemné píchání na hrudi. Měl pocit, že má infarkt. Sedl si na postel a dumal nad tím, co by měl udělat. Rozhodl se zavolat sanitku.

     Když popsal v sanitce, jak se cítí, zdravotník řekl, aby se položil na lehátko. Změřil mu krevní tlak a do předloktí zavedl injekční stříkačku s nějakým roztokem. Potom vyrazili do nemocnice.

     Vyšetření na pohotovosti nic neukázalo. Podle lékaře by mohlo jít o nějakou virózu či psychické potíže. Co nejdřív měl navštívit obvodního lékaře a poradit se s ním.

    Že by mu bylo lépe, se říci nedalo. Hlavně, že nešlo o infarkt, oddychl si. Na druhou stranu může být problém v jeho hlavě. K tomu, aby navštívil psychiatra, nenašel odvahu.

   Bolest na hrudi přetrvávala. Z nějakého důvodu pomáhalo, když popíjel pivo. Trávil tak večery v hospodě, nebo doma s Vráťou.

   Po čase stráveném pijatikami se zhoršil jeho duševní stav. Začal mít pocit, že je sledován na každém kroku a slyšel hlasy. Bál se se svým trápením někomu svěřit.

    Ty hlasy byly nepříjemné. Když chodil po ulici, pořád se ohlížel. Začal být podezřívavý a každé maličkosti, co se mu přihodila, přisuzoval něčí záměr. Přestal se starat o svůj zevnějšek, a z bytu vycházel jen, pokud to bylo nezbytné. Absolutně se odstřihl od vnějšího světa. Špatně spal a ztratil pojem o čase.

    Několikrát se za ním zastavil Vráťa, ale když mu vyprávěl své teorie plné bludů, radši odešel a už se neukázal. Jeho mysl pohltil vykonstruovaný svět plný absurdit.

      Té noci se probudil a uslyšel rozhovor mezi dvěma muži.

     ,,Myslíš, že o nás ví?“

     ,,Jak by mohl. Není jasnovidec.“

    Usoudil, že půjde o členy komanda, co ho mají za úkol zlikvidovat. Vjel do něho vztek a rozběhl se po schodech před dům. Byl rozhodnutý se porvat. K jeho překvapení nebyla kolem domu živá duše. Když se vrátil do bytu, uslyšel hlas jednoho kamaráda: ,,Má v tom prsty vláda, kámo. Držím ti palce.“  

      Zapálil si cigaretu a přemýšlel.

       „Bude lepší, když nechám zhasnuto. Můžou mě mít na mušce,“ zašeptal do tmy. 

      Ráno si došel nakoupit do obchodu. Neušlo mu, že ho nenápadně pozorují dvě neznámé ženy. Jsou všude, pomyslel. Doma nechal zatažené záclony a pustil televizi. Po chvilce měl pocit, že vysílaný pořad s ním nějak souvisí. Přišlo mu to legrační.

      Téhož dne se za ním zastavil bratr, poněvadž se mu dlouho neozval. Přerušil kontakt i s rodiči.  Zhrozil se při pohledu na to, jak zpustnul. Když se zeptal, co s ním je, odpověděl, že po něm jde vláda, a že by měl raději odejít.

     Jeho bratr pochopil, že tu něco nehraje. V celém bytě byl nepořádek. Navíc se tak zvláštně pochechtával. Evidentně byl mimo.

     ,,Co ti řekl doktor? “ zeptal se ho bratr. „Prej tě nedávno odvážela sanitka.“

     ,,Nic mi není!“ zavrčel. „Jdou po mně, a mohli by mě dostat.“

     ,,A jak si na to přišel?“

     ,,Taky mi nevěříš, že jo…“

     ,,Co by po tobě chtěla vláda. Vždyť si obyčejnej zámečník.“

     ,,Řekl mi to Standa.“

     ,,Jakej Standa?“

     ,,Novotný.“

     ,,Novotný žije už deset let v Anglii. To ti volal, nebo co?“

     ,,Spojil se s se mnou telepaticky.“ 

     Bratr nevěděl, co si má myslet.

     ,,Hele, převlíkni se. Já tě někam vezmu.“

     ,,A kam?“

     ,,Do Ústí k doktorovi. Plácáš nesmysly. Už to nemíním poslouchat.“

     ,,Nikam nepojedu!“  odsekl rozhodně. ,,Na tohle čekají. Všude mají lidi.“

     ,,Ty si opravdu magor, brácho.“ 

       Bratr pochopil, že s ním nehne. Zavolal obvodnímu lékaři a popsal mu celou situaci. Ten mu řekl, že co nejdřív přijede.

     MUDr. Svoboda se již několikrát setkal s podobnými pacienty. Dokonce jich pár docházelo do jeho střediska. Z telefonu usoudil, že dotyčný trpí bludy. Proto bude nezbytné jej dostat na psychiatrii, aby mohl být vyšetřen odborníkem.

    V podvečer dorazil do toho bytu. Na první pohled nebyl mladý muž v pořádku. Kouřil jednu cigaretu za druhou a drmolil něco o spiknutí. Očividně byl silně rozrušený.

    MUDr. Svoboda pochopil, že k tomu, aby něčeho dosáhl, bude nejdůležitější vlídné slovo, a tak o celé záležitosti vedl s nemocným dlouhý rozhovor. Znali se z ordinace a jeho přístup nakonec zabral. Po dvou hodinách nasedli společně do auta a zamířili do psychiatrické nemocnice.

     Na příjmu uzavřeného oddělení obvodní lékař popsal jeho stav psychiatrovi, který měl službu. Po vyšetření byl přijat. Dostal nějaké léky a byl odveden na pokoj, kde si lehnul na postel a usnul.

      Když se probudil, jeho mysl zcela ovládal neznámý hlas: „Musíte se dostat ven. Chtějí vás převézt na jedno odlehlé místo, kde vás nechají umřít. Jste pro ně nebezpečný.“

   Byl tak skutečný, tak přesvědčivý.

   Vše ještě umocnil hlomoz záchranného vrtulníku, který přistával za nemocnicí.

    Nabyl dojmu, že vrtulník přiletěl pro něho. Rozběhl se k sesterně, a po personálu vyžadoval, aby byl propuštěn. Odmítavý postoj zdravotních sester v něm vyvolal agresi. Začal kopat do dveří a vykřikovat, ať ho pustí ven.

    „Otevřete ty posraný dveře, nebo je rozkopu!“ hulákal jako smyslu zbavený.

    Vyhrocenou situaci vyřešili dva statní zdravotníci, kteří přivezli na vyšetření jiného pacienta. Díky jejich pomoci byl  přikurtován k posteli, a jedna ze sester mu pod dohledem psychiatra, píchla něco na uklidnění. Chvíli se snažil z řemenů vymanit, ale nakonec to vzdal.   

    Cítil se unavený a bezmocný. Rozplakal se jako malý chlapec. Nechápal, co s ním je. Byl přesvědčený o tom, že všechno okolo něho je pouhé spiknutí a jde mu přitom o život.

     Během několika dní se jeho psychóza prohloubila a lékaři museli přistoupit k elektrokonvulzivní terapii. Dvakrát v týdnu podstupoval pod krátkodobou narkózou elektrošoky do hlavy. Zároveň se potýkal se silnými účinky léků, které jej tlumily. Připadal si jako zombie.

    Po měsíci stráveném v nemocnici se jeho duševní stav začal pomalu zlepšovat. Zmizely otravné hlasy a začal vnímat skutečnou realitu. Přestával mít pocit, že je v ohrožení. Dokonce komunikoval s jinými pacienty. Zdálo se, že mu léčba prospívá. Uvědomoval si, že bude ještě nějaký čas trvat, než bude v pořádku, věděl však, že je na správném místě. Diagnóza byla nemilosrdná: Paranoidní schizofrenie. Se svou nemocí se ale rozhodl bojovat.

    Když po třech měsících opustil psychiatrickou nemocnici, jeho život se od základu změnil. Léky, které užíval, měly vedlejší účinky. Trápil ho pohybový neklid a celková otupělost. Špatně se soustředil. Sledování televize nepřipadalo v úvahu. Zbývaly tak jen dlouhé procházky v přírodě a chvíle strávené v rodinném kruhu. Na radu psychiatra si začal psát deník. Každý svůj zážitek si den po dni zapisoval.

    Po čase u něho došlo k jakési rovnováze, a on začal pomýšlet na budoucnost. Po dlouhé době cítil, že by mohl znovu pracovat a navázat milostný vztah. Měl dobrý pocit z toho, že je zase sám sebou. Jeho mysl zaplavilo slunce. Byl šťastný a připravený vrhnout se zpátky do života.