Jiří Prokeš – Daliborova stezka

Můj nejlepší kámoš je Bizon. Nosí americkou bundu s velkým buvolem na zádech a je pořád v pohodě. Má svaly, protože hraje fotbal za Baník. Chodí s Markétou Arnoštovou. Vždycky, když se vidíme, tak se pozdravíme pěstí o pěstí jako kámoši.

„Čus, chlape, kde máš tátu, dlouho jsem ho neviděl,“ zdraví mě, ale nezastaví se. Pěstí mi nastavuje v rychlém kroku zacházejícím do vedlejšího vchodu, kde bydlí jeho holka.

Bizon je i kuchař, pracuje v hotelu v Lokti. Bydlí v Sokolově a do Karlových Varů jezdí na kuchařský soutěže. V učení se poznal s tátou, ten v tom hotelu dělal číšníka a zaučoval ho. Jezdili spolu na soutěže i do Prahy. Po vyučení prý odjel na dva roky do Ameriky a když se vrátil, tak jsem ho měl ještě víc za frajera. Šel ještě jednou do školy, aby měl maturitu. Teď v září už bude končit.

Hrajeme s klukama fotbal, branky máme ze stojanů na prádlo a u branky stojí Pavel- Helmut. Babičku má Němku. Jinak se jmenuje Pavel Johanes. Nosí šusťáky se třemi pruhy a svíticí boty. Všechny kšilty na čepici má zohýbaný do kulata a na některých má nápis New York. Teď stojí u brány a kouše nanuk Magnum. Vyndavá balíček žvýkaček a celý si je rve do pusy, dělá obrovský bubliny a u toho zpívá ségedýn dydydydydydy dom…

Bizon se prochází s Markétou za ruku a pořád ji v úsměvu něco šeptá. Oba se posazují na opěradlo lavičky a drží se za ruce.

„Nahrajte mu!“ Křičí Bizon. Vidím, že si sundává bundu a jde k nám. Zastavuje hru

a říká, že si dáme zápas pět na dva a že on hraje semnou a zbytek proti nám. Mám radost, hrozně mě tím potěšil. Baví mě hrát s Bizonem. A Bizon kličkuje mezi protihráči, jednomu dělá jesle a potom jede sám. Má tolik času, aby si balon postavil těsně před bránu, poklekl k míči a dal gól hlavičkou z pokleku. Ještě k tomu s takovým lehkým šťouchnutím. Vedeme 7:0 a každý teď chce hrát s Bizonem. Jenomže Bizon nechce, ostatním říká, ať se víc snaží. Teď Bizon běží, dělá s míčem kotrmelec, ale najednou se před prázdnou bránou zastaví, otočí se, hledá mě a přes celé hřiště mi přihrává. Já běžím do akce proti třem klukům, dělám stejnou kličku jako Bizon, stejný jesle a jedu sám na brankáře, který už natahuje ruce. Střílím a další góól. Otáčím se za Bizonem a vidím, že už nikdo nehraje. Bizon si sundal tílko a než si ho stačil pověsit na bránu, tak k němu všichni doběhli.

„Uka, Bizone, ještě já, já to chci vidět, týý jo, pěkný…“ říká jeden přes druhýho.

Bizon má přes celý záda vytetovanou hlavu zuřící tlamy prérijního bizona. Všichni jsme to tetování viděli stokrát, ale pokaždý nás dostane.

„Ten je, parádní zvíře, taky bych chtěl takový tetování…“ říká další.

Bizon se chlubí, že se nechal tetovat v Americe, když tam byl za rodiči. Bylo to v roce devadesát jedna, říkal, že to bylo poprvý, co mohl vycestovat. Předtím rodiče neviděl sedm let.

Teď už nehrajeme, sedíme na lavičce a nic se nám nechce dělat. Bizon se prochází s Markétou až do večera a než odejde na autobus, tak si semnou u vchodu zase cinkne pěstí.

„Tak čůůs, kamaráde a pozdravuj tátu, ještě mu dlužím poděkování a rundu,“ usmívá se a běží na zastávku.

O dvě patra pod Vajdečkou bydlí učitel Sláma se synem Danielem a manželkou. Danielovi je už přes třicet, ale chová se jako malý dítě. Nejčastěji nosí modrý manšestráky nad kotníky a na nich kšandy. Klíč má na gumě na krku jako malý dítě a nad rtem má rozštěp. Údajně měl mít v dětství autonehodu a ta ho těžce poznamenala.

Daniel se denně fláká po Habartově a dohazuje nám holky z vedlejších ulic. Všechny je zná, má giganticky mega vyvinutou paměť na jména. Pamatuje si třeba jména všech doktorů, ke kterým chodil od dětství na vyšetření. Vzpomíná na psychiatra Koláře z Dobřan, který měl mít údajně taky autonehodu. Daniel za každým chodí a říká: ,Tebe jsem neviděl. Hrozně nutně s tebou musím mluvit‘ a potom většinou přejde na problém s mytím hlavy.

Nedokáže pochopit, jak se hlava myje, ještě u toho děsně prská všude kolem. Teď už jde ke mně.

„Hele, Kristiáne, poslouchej mě, potřebuji s tebou nutně mluvit, já jsem nad tebou přemýšlel a já si říkal, že by si se hodil k tý Vlaďce Vokalový, která bydlí v devítivchoďáku, ježíííš, Kristiáne, já bych vás rád viděl, jak jdete vedle sebe za ručičku, anebo když né Vlaďka Vokalová, tak jedině Ema Holá, je to milá holka, hodná, ježííš…“

„Neprskej na mě, Danieli, já se budu sprchovat až večer,“ směju se mu. Do toho mi začíná vyprávět o tom, jak mu máma myje hlavu, protože nepřišel na to, jak se to dělá.Tak já dělám, že už musím jít a schválně lezu do obchodu.

Když se vracím s nákupem, tak ho vidím, jak chodí kolem paneláku nešťastně a nahlas přemýšlí o Emě Holý, nebo o Vlaďce Vokalový z devítivchoďáku. Vedle něj jde Markéta Arnoštová, která ho uklidňuje, že to bude dobrý a Daniel se ne a ne dopočítat všech těch jmen které zná, až z toho celého bludiště přejde na to, že mu maminka tu hlavu včera celou namydlila a potom vysprchovala.

„Taky ti maminka takhle myje hlavu?“

Slyším jak se Markéta hlasitě směje a hladí Daniela po rameni. Daniel si komicky drží hlavu a utrápeně přemýšlí.

„Danieli, Danieli,“ usmívá se Markéta. Daniel stále přemýšlí, ale vypadá u toho jako blbec a potom dodá, že by se k ní hodil Míra Choc, nebo Martin Horký, nebo Honza Pešek. Na to mu Markéta odpovídá, že žádnýho kluka nechce, protože už kluka má a Daniel se zase tváří utrápeně a přemýšlí, jestli jí někdy viděl s klukem nebo ne. Nakonec se plácne do čela a vzpomíná si.

„Ježííš, Markéto, to je ten kriminálník co má tetovaný záda?“ ptá se jí hodně udiveně. Markéta se trochu uráží a chce se ho už zbavit.

„Není, Danieli, není a už běž domů, maminka bude mít už starost.“

Jeho otce Dalibora Slámu máme na matiku. Je to mistr ve vymýšlení slovních úloh. Vždycky nám schválně řekne kus svýho života, nebo nějakou historku, kterou sám prožil, pěkně se do toho zamotá a nakonec dodá, ať vypočítáme úplně něco jinýho, než by se v té úloze zdálo počítat. Jakmile vejde do třídy, tak se prochází takovými důstojnými, dlouhými kroky a začíná hodinu. ,Dobrý den a posaďte se,‘ a vypráví třeba historku z vojny. ,Když jsem v roce devatenáct set šedesát dva byl na vojně v Mikulově, tak jsem jednoho dne sloužil na strážný věži, která byla třináct metrů vysoká a dva metry široká. Jednoho dne jsme na večeři dostali meruňkové knedlíky, ve kterých bylo meruněk asi jako nehtu na malíčku. Když jste s tím knedlíkem hodili ze strážné věže, tak se vám od země odrazil do výšky dvou metrů. Vypočítejte objem knedlíku, jestliže můj nehet na malíčku má šíři jeden centimetr.‘ Po chvilce ticha šťouchá žáky do ramene a chce hned výsledek. ,Ano, to je špatný výsledek.‘ Za jednu hodinu je schopný rozdat klidně i pět pětek.

Sedím před barákem na lavičce v neděli po obědě, Sláma stojí v okně a přes to okno si povídá s matkou Markéty Arnoštové, která bydlí taky v přízemí jako on, akorát ve vedlejším vchodě.

„Copak jste dnes měli dobrého?“ usmívá se na ní zvídavě.

„Kuře na paprice,“ říká Arnoštová.

„Kuře na paprice? Takovou dobrotu?“

Potom zalézá zpět do svýho bytu. Slyším ho skrz otevřené okno.

„Kuře na paprice měli. Dcera zedníka, budoucí zeťák kriminálník a oni měli kuře na paprice. My měli čočku s párkem. Pročpak jsme v neděli měli čočku s párkem?“

Slyším Slámovou, která říká, že jestli teda chce, tak mu příště klidně udělá nadívanou křepelku i se zámeckými brambory a blanšírovanou šalotkou.

Týden s týdnem se sešel a je tu další neděle dopoledne. Přichází Slámová z obchodu s větší nákupní taškou a schválně jí z tašky čouhají dvě ty křepelky. Usmívá se a zachází do vchodu.

Ani ne za deset minut potom vidím přicházet Bizona.

„Čus,“ zdraví a jde rovnou za Aronštovýma. Ani si nestihneme cinknout pěstí a mizí v baráku.

„Ježiši, co to je?“ křičí matka Arnoštová ve svém bytě.

„Já nevím, maminko,“ vyděšeně odpovídá Markéta.

„Jééjižmárjá ono se to ještě hýbe. Jéé dej to pryč prosím dej to pryč!!!“

V jejich bytě někdo dupe a najednou je stará Arnoštová venku celá vyděšená a jde směrem k lesu. „Já tam nebudu,“ chytá se za hlavu.

Za pár minut se vrací a dělá takový dlouhý zvídavý kroky, jakoby se pomalu plížila zpátky do bytu. Zuby se hryže do rtů. „Já tam nebudu, co mi to ty děti dělaj,“ mudruje

a vypadá to hodně legračně. Nakonec přece jenom do toho vchodu zachází a pod jejími okny to začíná vonět.

Sláma si ve svém okně utírá mastnou hubu a netrpělivě vyčkává Arnoštovou, aby jí řekl, že dnes měli k obědu křepelku s kaštanovou nádivkou a blanšírovanou šalotkou. Ale Arnoštová nikde. Slámovi dojde trpělivost a začíná vyřvávat, že ta blanšírovaná cibulka byla tak šťavnatá, až ho Slámová vtáhne zpátky do bytu a stoupne si namísto něho. Arnoštová už taky stojí v okně a je celá omámená, jakoby se rozplývala.

„My měli nějaký humry,“ říká nejistě.

„Co že jste to měli?“ ptá se Sláma, který to slyšel a který vtáhl svojí ženu zpět, aby se na její místo opět postavil.

„Prý nějaký humry s Italskou omáčkou,“ opakuje Arnoštová a začíná se hrdě usmívat.

„Nějaký humry s Italkou omáčkou měli,“ otáčí se Sláma na ženu a zavírá okno, na čele se mu zamračením dělají vrásky.

Arnoštová vypráví sousedům jaký to bylo od chvíle, co přišel Bizon. Prý si koupil dva humry ve Varech. Těm humrům svázal klepeta, aby ho prý neklofly a ten jeden humr, že se mu vysmýkl a začal chodit po kuchyni a že jí málem klofl do palce u nohy, že musela utýct z bytu, že nikdy předtím nic takovýho neviděla. Pak když se vrátila, tak že jí Markéta řekla, že si udělal zeleninový vývar a než ty humry do vývaru položil, tak měli černou barvu a když je vytáhl, tak zase červenou. Prý vzal paličku na maso, udeřil je do klepet i páteře, vytáhl maso, rozpálil pánvičku a na olivovém oleji si udělal smetanovou omáčku, kterou ochutil bazalkou a česnekem. Že prý celý ten proces trval bez mála dvacet minut. Nakonec dodala, že nikdy nic takhle dobrýho nejedla. Že to byla vskutku opravdová nádhera.

Sláma opět otvírá okno a vzhlíží přímo na Arnoštovou.

„A kolik pak ho stál jeden humr?“

Arnoštová se otáčí na Slámu, který jí vyrušil z toho rozjímání a říká, že prý pět set korun jeden. Sláma práská rukama a zachází zase do bytu, je slyšet, jak manželce vyřizuje, že prý pět set korun za jednoho humra, že prý, kde na to vzal, jestli on to náhodou někde neukrad.

To už vychází Bizon ze vchodu, usmívá se a otáčí se k oknu za Markétou, která vystřídala maminku a teď smutně mává Bizonovi.

„Kam deš, Bizone?“ptám se nejistě.

„Sloužit vlasti,“ otáčí se na mě a potom už zas na cestu. Markétě se spouští slzy po tváří. Bizon se za ní v povzálí ještě naposledy zadívá a potom ještě ke mně volá:

„Tak čůůs, Kristiáne a pozdravuj tátu.“

Předposlední pondělí v tomto školním roce Sláma vchází do třídy. Zase ty důstojně pomalý, dlouhý kroky po třídě.

„Dobrý den a posaďte se. V roce devatenáct set devadesát jedna z bodu A vyjíždí žlutý žigulík. Ve stejný čas z bodu B vyjíždí zelená škodovka. Ve vypůjčeném žigulíku sedí jeden číšník a jeho učeň, na mol opilý delikvent. Ten delikvent řídí vozidlo. V zelené škodovce sedí desetiletý kluk a jeho otec, doktor Kolář řídí. V Krušovicích se obě auta srazí. Kluk umírá, delikvent s číšníkem vyváznou bez zranění. Vypočítejte tuto absurditu životního osudu a dávejte na sebe pozor, ať nedopadnete jako Bizon. Mějte se krásně a užívejte prázdniny.

Od té doby, co se Bizon loučil pod Markétiným oknem, jsem ho už nikdy neviděl. Táta ho prý potkal v Praze, když šel v uniformě za ruku s jinou holkou.

… a to tetování mu nedělali v Americe, ale v ulici Daliborova stezka 2233 v Teplicích.