Marie Dolistová
Ukázky básní ze sbírky O TVRDOST KAMENE, Dauphin 2019.
Další básně a ukázky z dřívějších sbírek na webu.
JDE O VŠECHNO
Nejsi-li
pak je tma a nicota
Nejsi-li
pak je noc bez návratu k jitru
Nejsi-li
nic se zpět nevrací
ani bolest ani žal
Nejsi-li
není život – věčný
Mám tě poznat
v hlasu ptáka?
V šumu vodopádu
úsměvu květin
a třesku vesmíru?
V nitru atomů?
Mám tě poznat
v hlasu –
tvého Slova
NEZNÁMÉ – ZNÁMÉ
Sluneční paprsky pokrývají zem
Vítr hladí třpytivé hřbety trav
Jako předtím
Jako potom
Na vše ticho dosedá
Držela jsi kartu mládí
kartu vzdělání a zdraví
jen karta práce chyběla
Proto ta cesta, ta cesta z rodného Bulharska do Čech
Bez návratu
Zradou jsi zapadla do bahna
ale vzepřela ses a chtělas ven
Utéct ze spárů zla
Nepovedlo se
Železná tyč bije v rukou netvora
dokud život nevybije
až kosti z těla trčí
Zemřela jsi s nálepkou prostitutky
ale není jí kdo nechce
Nestaneš se světicí jako Marie Gorreti –
té bylo necelých dvanáct –
ale učinila jsi totéž
vzepřela se bahnu zločinu hříchu
Tvé tělo napůl ohořelé zakopali v zahradě domu
aby smazali stopy
Temný stín leží na krušnohorském Dubí
Mohou ho zahnat sluneční paprsky?
Jakou kartu sis vytáhla
Majo Denkova?
I neznámí mají své jméno
(Vrah, Bulhar, odsouzen na 15r., odpykává si zbytek trestu na
vlastní žádost už doma v Bulharsku, vyhověno mu, aby byl s
rodinou,organizátor obchodu s ženami, únosů a násilí na ženách,
též Bulhar, odsouzen na 10r., prodává už auta v Německu.
Maja Denkova je jedinou obětí z obrovského počtu takto
zneužitých žen obchodu s lidmi 90. let 20. stol., kde je známo
jméno oběti. Zavražděno mohlo být více žen, zprávy z podsvětí
zmiňují další dvě).
SONET O BOUŘI
Šíp blesku sjel k zemi, vybil svůj náboj,
místem jeho zrodu tmavých mračen závoj,
temnoty vesmíru vždy křesadlem k světlu,
za dunění hromu žhaví svou metlu.
Tiše a nízko přeplouvá černý mrak,
ne, ještě ne, zůstal by ze mne jen vrak,
v hřmotu tamtamů cena úkrytu,
podobu bouře má život vyrytu.
V lesích dravě syčí déšť s vichrem,
dlaň bouře ždímá, pohárem potoků,
ptáci poletí oroseným jitrem,
bouře burácí nekonečnem věků,
v černém plátně noci křižovatky blesku,
vzdouvá se v srdci moře, plné stesku.
SONET O MRAČNECH
Plují tiše tmavá, šedá mračna,
letí rychle jedno za druhým,
z neznámých dálek do nekonečna,
to už se nikdy více nedozvím.
Vítr tvoří hrady a hory,
obzory halí oblačnou pokrývkou,
nebeskou řekou plují mohutné vory,
stává se tajemnou povídkou.
Nesete v sobě deště, blesky, bouře,
vzdouvají se pod vámi vlny moře,
přinášíte vláhu vyprahlým polím,
kde zem neskropíte, je oheň a dým,
nechat se unášet krásnými obrazci,
doplout tam, výš, tak daleko, kam jen chci.
SONET O NOCI
Noci zlá a temná, možné dožít rána?
Nikdo se tě neptá, kráká jen vrána,
sil ubývá věkem, chlad roztřásl tělo,
kroky vedou tam, kam ne vždy se chtělo.
Chytit tak Měsíc i s jeho hvězdami,
hodit do tmy, propálit jak jiskrami,
zadržet šum bystřiny, ponořit se v něj,
se sny může přijít opět nový děj.
Najít světlo, svítit jím na stezku,
přejít zlá místa s kroky bez stesku,
kráčet v dráze jasného paprsku,
mít pozornost k hvězdnému záblesku,
v mlžné temnotě když průrva na chvíli,
vítr zaduje, hvězdu tak rozsvítí.
SONET O PRADÁVNU
Slunce míchá a proráží cáry mlh,
ticho, ticho je od hlasů a hudby,
není nikdo, kdo by slyšel věty sudby,
v pletivu moudrosti zrod, skrytý je Bůh.
Zázrak proměny neživého v živé,
přechodu od nevědomí k vědomí,
zrodu inteligence a svědomí,
schopnosti poznat, co pravda a lživé.
V hlubinách věků vykřísnuta buňka,
kříslo podruhé, zažehnuty divy,
tvorové z mnoha buněk vzešli živi,
sirné výpary, kyslík, les, tůňka,
řeky, moře hučte, ptáci dny vítejte,
o divu z magmatu píseň zpívejte.
SONET O VICHRU
Hukot v stromech a mořích je tvá píseň,
ženeš svým dechem vlny, písek i prach,
silou běsnění zmaru vše hltá strach,
z temných obzorů duše stoupá tíseň.
Struny větví a kmenů v divoké hře,
vymetá prahy v nejprudších obratech,
dny mohou plynout v nečekaných zvratech,
v kotli života bojem se zlem to vře.
Utichl vichr, probouzí se vánek,
klid vkrádá se do kraje, přichází spánek,
kam vítr doletěl, kam odvál čas,
nikdy se nevrátí, aby plynul zas,
jen šedá mračna dál letí k neznámu,
skropí den slzami, růži u chrámu.
SONET POUTNÍKA
Kukačky hlas zve k jasným, širým dálkám,
stezka se klikatí šumícími lesy,
jak vznosné labutě nad všemi běsy,
hladinou žití plout, nereptám, nelkám.
Hrdličky hlas odměřuje kroky,
a také bouře, sluneční žár, vichry,
ručičky hodin přejíždějí cifry,
čas kráčí s poutníkem po dlouhé roky.
Zase k soumraku a opět k svítání,
k nevšedním zázrakům každého dne,
pustinou samoty, kde chybí vítání,
světlo za tmou a tma za světlem se pne,
noc přichází, brzy zažehne hvězdu,
jen běh dokonat, s pevnou vírou vejdu.