Karla Erbová
Básně

Co počít v hodině 

jež vypadá jak nůž 
vbodnutý do obrazu? 

Zradit ji? Zapřít nebo podlehnout? 
Kde bychom bez ní byli? 
Zde Přece zde a nabízeli k aukci
všelikou lačnost bytí

Však kdo ji chopí? Kdo to hladoví
v tom čase vypůjčeném
Popel už vychládá

Co mu ti snivci nalhávají?
Svatozář vlastních skutků
Utnutí ruky která netleskala
Kdo se tam vysmívá?
Kdo tu ještě myslí?

Možná on – básník Možná snílek
Ještě mu želízka nesundali
a už mu nesou další

Za velké slávy dají na dům desku
Příštího jara ho zboř Co počít v hodině

jež vypadá jak nůž
vbodnutý do obrazu?

Zradit ji? Zapřít nebo podlehnout?
Kde bychom bez ní byli?
Zde Přece zde a nabízeli k aukci
všelikou lačnost bytí

Však kdo ji chopí? Kdo to hladoví
v tom čase vypůjčeném
Popel už vychládá

Co mu ti snivci nalhávají?
Svatozář vlastních skutků
Utnutí ruky která netleskala
Kdo se tam vysmívá?
Kdo tu ještě myslí?

Možná on – básník Možná snílek
Ještě mu želízka nesundali
a už mu nesou další

Za velké slávy dají na dům desku
Příštího jara ho zboř

Kdoví co tkví

Co tajně posunuje
našimi osudy
aniž my o tom víme

Copak to velkého zas prožíváme?
Den dobrých úmyslů – a s pařáty?
Nějaké sobělhaní Nějaké znouzectnosti?
S těmito přáteli už přece není třeba
hýčkat si nepřátele
Co jsme to zase někde četli
že chceme vyniknout?

Pomalu točí se nám zeměkoule
Připravte vývrtky budeme kopat hroby
tomuto století
Čeká nás jeskyně plná zlatých zubů
a ještě útěk Ututlaný strach
že se to všechno splní
Prádelna snů
kde pouští všechny barvy

Je konec písním
a my to nestačili

A Dostojevskij – ještě proklíná
smrt vlastní ženy
Nikoli proto že by miloval
ale že ztratil tolik času
pro právě rozepsanou knihu

Třeba to byla jenom chyba tisku

Překrásná scéna Spousta nahoty
Hrdina krákorá ani už neví o čem
Z hospody smích už rozjařených hostů
Kácení sklenic Mletí čerstvé kávy
Případně střelba z ulice

Do toho básník hořce naléhavý
jako by držel v ruce jiskru
a čekal u prachárny

Že bychom aspoň zatleskali?
Že bychom složili se na vstupné?
Že bychom nechali jej světu napospas?

Bude-li křičet poradíme:
Tvé nebe začíná u tvých nohou
a pohleď podívej
už doutná

Ten ostych oblaků

než do nich padne tma
zatímco na zemi
kde bez ustání luštíš
křížovku s tajenkou
spíš šero v podpalubí

A jak se vzpouzí! Vyzouvá se z bot
Slibuje horydoly
zatímco ty se hodláš setkat
v jinačím čase V jiné krajině
s jinými tvory jejichž jména neznáš

Ale těch skulin jimiž musíš prolézt
a všechny vedou na pustnoucí dvorek
plný šnůr s prádlem staře zapraným

Zde žiješ dny Už nemáš ani chuť
otevřít okno Zařvat že to nechceš
že ti to ještě aspoň občas myslí
Jak bys byl pánem svého soužení

Že nejsi sám!
Při boku vždycky pajdá
budoucí báseń – holka bezzubá
krotká a šedá Drží pod krkem
a šeptá: Ještě chvilku

Mít znovu k disposici slova

která jsme hodili po svých bližních
jak bychom obstáli
v té zkoušce temné krve?
Jak bychom opět v otrhaném gestu
hledali noblesu
která k nám přece patří

Co bychom jimi pokořili
Co postavili znovu
Černavu Pečeť Neklid
anebo jámy které nám čas hloubil?

Nebyly nijak přívětivé
neb nesly všechnu faleš světa
k jakési podezřelé aukci

Mít je tu znovu – vysvlečená
ze všech svých významů a pomlk
a mohlo by se stát
že sáhneš do prázdna
Nahmatáš co tě děsí:
I to jsem já? A kde mám voliéru
Několik motýlů Několik třepotání
a pocit volnosti?

Kdo se tam vláme až tu nebudu?

Hle už se dní

Však kam se podějeme
když tolik změněn svět
než ve kterém jsme žili?
Kde nepřiznané pohrdání
bližními tvými
neboť jsi tolik jiný
Tak samoten Tak pustý

Tvá poezie potácivá
a netruchlíš a neproklínáš
Jen v očích usadil se kal
pradávných řek
A nebe modré je a mokré

Proč by to oni měli chápat?
Fátum jim podtrhává zem
čtyřiadvacet hodin denně
Však tys tu sám
a kdo tě pojmenuje tak
abys – ač volán z dávné hloubky –
jsi věděl žes to ty?

Šel kolem zázrak
Jen se lehce dotkl
A tys mu vyklouzl
jak spáči z ruky nůž

Je něco víc co ještě nemá jména

Udržet balanc na tom světě
který se kymácí
když z myšlenek jsou vidět jenom hřbety
a všechny ohnuté

Chtějí být víc
Už nehrát na jakousi pravdu
Všechny jsou podebrané!
Zatímco támhle – na obzoru
už vyšel měsíc
První opilci
Co se to probůh ale děje
na konci kolejí?

Ješitní otcové připravují válku
pro vlastní syny Nic je nezastaví
Taková blbost
Pejcha Nic než pejcha

My ale – k smrti vyděšení
křičíme do všech stran:

Ten blázen v příšeří – to jsem přece já!
Na co tu vlastně celý život čekám?
Už se mi všechno stalo

Jen setmělo se

Lidské sny se řadí na nádvoří
Ve skautských stanech šeptají si děti
o tom
že zadrhly si pod nehet
malinkou třísku z ráje

Jak mohou tušit že je jakás Úzkost?
Jakési shledávání
Horečka jež nás rozpaluje doběla

A přece trneš trochu strachem
o ně a trochu radostí
že jsou
a v nich ty příběhy
z kterých se točí hlava

My se jich bojíme
Ony jim běží vstříc

Hle jak se točí v bludném kruhu

bláhovost které věříme!
A jak má kdeco k ránu jinou barvu
než v čase večerním
Jak se nám náhle po kolena zlomí
vylhané zdání – téměř groteska

Bydlíval přece v tomhle domě Descartes
říkají blázni v jeho chmurných zdech
Co ale znamenají slova?
Dvojníka vzpomínek – to osamělé já?
To naše věčné: kolokolomlýnský…

A potkávají beznadějné dveře
Za nimi ptáky – odletěli včera
A lodě
Táhnou proti proudu
pokaždé jinou píseň

Jak nebýt vyděšen! Jak nebýt okoralý
A tak jen vzkřiknou:
Nesahej mi ještě
na ten kus samoty
Je jenom můj!
Tak těžce jsem jej do svých žeber skládal

Jak jsme se měli na tom světě?

Stáli jsme v místech
kam přece není vidět
odnikud
Každý jen jinak omlácený střep
Každý spíš málem bezejmenný
Naivně směšní -směšně naivní

Jen zřídkakdy k nám dorazila menáž
Zřídkakdy požár Někdy povodeň
a vyjímečně ze sklepení světa
nějaké veršíky
Jak ty se chvěly! Jaké měly drápy!

Chtělo se žít a kašlat na provazy
Na ploty Na úradky bohů
Na svody slibů Na ty režné nitě
jimiž jsme zašívali díry v dějinách
Byli jsme hrdí že jsme přeskákali
z jednoho břehu na ten druhý

A netušili
že za obzorem číhá
nervozní stará dáma Stromboli