Jaroslav Endrych jr.
Stín

Na střechu pevnosti dopadaly první paprsky slunce. Palba z kulometů na chvilku ustala. Z jižní části města se v pravidelných intervalech ozývala střelba ze samopalu.

Ležel na vyprahlé zemi a jako ostatní zbylí, očekával vzdušnou podporu.

Znenadání uslyšel povědomý zvuk. Několik metrů nad nimi prolétla stíhačka. Poté se na obloze objevilo něco, co připomínalo letící oštěp, doprovázený zvukem, který se dal přirovnat k motoru sporťáku uvedeného do nejvyšších otáček.

Uvědomil si, že jde o naváděnou střelu a ukryl se za kamennou zídku. Za okamžik zaduněla exploze a do nebe se vznesl oblak prachu a sutě.

Tlaková vlna ho zbavila vědomí. Když se probral a rozhlédl se kolem, spatřil poručíka Krause svíjet se bolestí. Přišel o nohu a silně krvácel. Kousek od něho ležel mrtev jeden policista, jemuž chyběl obličej.

Všude vypuknul chaos. Mezi domy se ozývala střelba.

Zmatený se zvedl ze země a rozběhl se někam ukrýt. Uběhl pár metrů, když ucítil, jak mu do pravé nohy pronikla kulka ze samopalu. S pocitem, že o nohu přišel, se svalil na zem.

S křikem otevřel oči a posadil se. Byl propocený a ztěžka dýchal. Zjistil, že je v posteli, a to předtím, byl jen zlý sen.

Z nočního stolku sebral krabičku s léky. Vytáhl rozdělané plato, vymáčknul pilulku, kterou strčil do úst a spolknul ji.

Vtom někdo zaklepal na dveře. Když je otevřel, na prahu stála mladá žena.

,,Jste v pořádku?“ zeptala se starostlivě. ,,Slyšela jsem nějaký výkřik.“

,,To se mi jenom něco ošklivýho zdálo,“ odpověděl.

Chvilku na sebe beze slov hleděli.

,,Tak já zase půjdu. Na shledanou,“ řekla žena a odešla.

Mohlo jí být něco po třicítce a musel uznat, že je docela hezká. Ženu měl naposledy v Kábulu. Jmenovala se Lisa a byla humanitární pracovnicí.

Zavřel dveře a odkráčel do kuchyňky. Otevřel ledničku a vyndal z ní pomerančový džus. Odlil trochu do sklenky a napil se. Pak se posadil na židli a vyhlédl z okna. Na chodníku před domem procházeli lidé.

Podíval se na hodiny visící nad ledničkou. Bylo devět hodin dopoledne. Nasnídal se a přemýšlel, co udělat s volným časem. Nakonec se rozhodl, že vyrazí do obchodu nakoupit něco k snědku.

Supermarket byl plný lidí, když o hodinu později vešel dovnitř.

Neustále se rozhlížel kolem sebe. Uvědomoval si, že obávat se tu nějakého nebezpečí je tak trochu absurdní, ale to nutkání bylo silnější než on.

Kráčel uličkou mezi regály a do vozíku skládal potraviny. Jakmile měl všechno, co potřeboval, zamířil k pokladně, kde zboží zaplatil. Cestou zpátky si koupil nějaký tisk.

Před bytovkou, do níž se před pár dny nastěhoval, potkal ženu, která u něho ráno zaklepala na dveře.

,,Dobrý den,“ pozdravil ji s jistou dávkou ostychu.

,,Dobrý den,“ odvětila s úsměvem na rtech.

,,Já jsem Jirka,“ představil se.

,,Eva. Jsem moc ráda, že vás poznávám.“ Načež si potřásli pravicí.

,,Vy tu nebydlíte dlouho, co?“

,,Zrovna jsem se nastěhoval. Jsou to tři dny.“

,,Tak proto jsem vás neviděla. Celý týden jsem byla na chalupě u našich. Mimochodem… Ten chlap před váma byl pěkný poděs. A nechcete si tykat?´´ navrhla okamžitě. ,,Budu se cítit líp.“

,,Klidně mi tykej,“ odpověděl.

,,Tak dobře, Jirko…“ usmála se. ,,Nezlob se, ale musím běžet. Tak ahoj.´´ Rozloučila se a svižně vykročila po ulici směrem do centra.

Doma uklidil nákup a otevřel krabici s osobními věcmi. Na vrchu ležela fotografie. Byl na ní

zvěčněn společně se svou jednotkou. S bolestivým srdcem musel přijmout fakt, že tři členové již nejsou mezi živými.

Po zranění nohy si několik dní poležel v nemocnici a potom se vrátil zpět do vlasti. Již to nebylo jako předtím. Objevily se psychické a fyzické problémy, díky nimž byl propuštěn z armády.

Když procitl ze vzpomínek odkráčel k ledničce. Vytáhl z ní plátek sekané, který upekl na pánvičce. Poté ji s chutí snědl. Nakonec umyl nádobí a pustil stereo.

Z reproduktorů zazněla píseň Sugar man od Rodrigueze.

Nad šálkem kávy se nechal unášet myšlenkami na budoucnost. Jako bývalý profesionální voják neměl ponětí o tom, jak se uplatnit v civilním životě. Pocit nejistoty v něm vyvolával úzkost.

Když dozněla píseň Street boy, někdo zaklepal na dveře. Vstal od stolu a šel otevřít.

Na prahu stála Eva. Sousedka s níž se dnes seznámil.

,,Ahoj. Co potřebuješ?“ zeptal se jí.

,,Od našich jsem dovezla štrúdl. Mamka toho vždycky napeče hodně, a já to pak musím sníst. Tak jsem kousek přinesla, abys ochutnal.“

,,Tak pojď dál.“

Vešla dovnitř. V kuchyňce položila štrúdl na stůl a posadila se na židli.

,,Chceš udělat kafe?“

,,Já kafe nepiju. V noci bych nespala.“

,,A co ovocný čaj?“

,,Ten si dám ráda.“

Nachystal hrnek a zapnul konvici.

,,Co se ti stalo s nohou? Všimla jsem si, že kulháš.“

,,Postřelili mě.“

,,Ty jsi voják?“

,,Byl jsem. Kvůli tomu zranění mě propustili.“

Mezitím se uvařila voda. Nalil ji do hrnku, v němž byl připravený sáček čaje. Kuchyní se začala linout vůně po ovoci.

,,Máš přítelkyni?“ přišla otázka na tělo.

,,Nemám. Hodně jsem cestoval. Nebyl čas na vážnou známost.“

,,A plánuješ nějaký vztah?“

,,Nejdřív se musím zabydlet, najít si práci, a pak třeba dojde i na vztah. Je toho teď na mě trochu moc.“

,,Promiň, že jsem tak zvědavá, ale nemůžu si pomoct.“

,,V pořádku. Nic se neděje,“ odpověděl.

Celé odpoledne strávili povídáním o všem možném. Kdykoliv vyprávěl nějaký svůj zážitek, visela na něm pohledem. Měl dojem, že si padli do oka. Představa, že by mezi nimi mohlo něco vzniknout, v něm vyvolalo příjemný pocit. Jeho myšlenky by se alespoň ubraly jiným směrem. Špetku toho pozitiva teď potřeboval jako sůl.

Předpokládal, že najít práci bude problém, obzvlášť pokud jde o mrzáka, ale i přesto doufal, že se to přece jen povede. Z naspořených peněz mohl vyžít ještě rok, a tak neztrácel trpělivost.

V to pondělí hustě pršelo a zranění na noze, o sobě dávalo znát. Kdykoliv se změnilo počasí, cítil to v kostech.

U vrátnice podniku, do něhož šel na pohovor, se musel prokazovat hlídači.

,,Tak se posaďte, pane Fialo,“ pobídl ho o něco později, v jedné kanceláři, mladý muž v obleku, když se vzájemně představili.

,,Četl jsem váš životopis, a abych řekl pravdu, nebyl jsem si jistý, že tu najdete uplatnění. Trochu jsem ale popřemýšlel, a napadly mě úklidové práce v halách, kde skladujeme materiál. Není to nic moc, ale vzhledem k vašemu postižení bych řekl, že vám bude taková práce vyhovovat. Navíc plat, který bychom vám eventuálně nabídli, není podle mě k zahození, vezmeme-li v potaz trh práce v našem regionu. Zkrátka, abych to shrnul… Váš nástupní plat by činil 12 000 hrubého.“

S tím, že to nebude bůhví co, počítal, na druhou stranu měl radost, že našel práci.

Haly, v nichž měl uklízet, byly celkem tři. Skladoval se v nich materiál na výrobu nábytku. Úklid

jedné mu vždy trval něco přes hodinu. Celkem nad tím strávil čtyři hodiny denně. Ve výsledku jeho plat nebyl tak špatný. Navíc mu byl uznán částečný invalidní důchod. Zdálo se, že se blýská na lepší časy.

Toho červencového odpoledne jakoby léto došlo ke svému vrcholu. Vedro bylo nesnesitelné. Měl pocit, že se upeče. Než nasedl do autobusu, byl propocený skrz naskrz.

Ve voze moc cestujících nebylo. Dvě starší ženy, vyprávějící si nějaké zážitky, dívka ve školním věku s pohledem upřeným na displej mobilního telefonu, a mladá matka s neposedným dítětem na klíně.

Jeho pozornost ale upoutal muž, sedící dvě sedadla před ním. Byl holohlavý, ve středním věku, s plnovousem, a jeho levou tvář zdobila velká jizva pod okem. Nemohl se zbavit pocitu, že toho muže už někde viděl. Kde to bylo, mělo být prozatím záhadou. Nakonec na jedné ze zastávek muž vystoupil.

Když dorazil domů, dal si sprchu. Potom se najedl.

V noci nemohl usnout. Stále měl před očima tvář toho muže s jizvou. Ne a ne si vzpomenout, odkud ho zná. Druhý den v práci zametal v jedné z hal, když v tom si najednou vzpomněl. Ten muž se jmenoval Abdulah Stanic. Byl to radikální muslim s vazbami na Taliban. A co víc… Podle zpravodajské služby měl být již dávno po smrti.

Ještě teď, měl v živé paměti teroristovu podobiznu, visící na zdech po celé základně.

Představa, že tu chodí po městě, v něm vyvolala úzkost. Zvlášť po tom, co se stalo v Paříži a Bruselu. Jako bývalý člen speciálních sil pocítil povinnost uvědomit patřičná místa.

Major Dvořák byl respektovaný důstojník a voják každým coulem. Zúčastnil se několika válečných misí. V některých bojoval v první linii. Nyní byl esem vojenské rozvědky.

Zpráva o tom, že Stanic je živ a zdráv, ho zneklidnila. Z několika zdrojů dostal informaci, že se na území republiky formuje teroristická buňka. Že už nepůjde o plané řeči si Dvořák uvědomil nedávno. Při jedné razii byl odhalen Libyjec, v jehož pronajatém bytě bylo nalezeno několik automatických pušek a materiál propagující Islamský stát. Hrozba teroristických útoků již dávno nebyla jen záležitostí blízkého východu.

,,Nad Evropou se stahují mračna, kamaráde,“ řekl mu Dvořák toho dne. ,,Otázkou zůstává, kde se Stanic zašívá. Ten chlap je prostě neviditelný, ale dřív nebo později, udělá chybu. Je to arogantní zmetek, co má o sobě vysoké mínění. Tahle vlastnost mu ve finále zlomí vaz.“

Majorův optimismus příliš nesdílel. Stanic byl jako chameleon. Dnes už může být kdekoliv. Světlou stránkou toho všeho byl fakt, že v zemi nedošlo k žádnému útoku. Česká republika tak mohla posloužit jen jako přestupní stanice. Nezbývalo než doufat, že bude Stanic dopaden.

Léto vystřídal podzim. Cítil se dobře po těle i na duši. Zdálo se, že léky a terapie zabírají. Noční můry, kterými trpěl, začaly postupně ustupovat. Vrtání se v minulosti tak vystřídala vidina slibné budoucnosti. Volné chvíle trávil s Evou, s níž se stačil sblížit. K celkové pohodě mu nechybělo nic.

,,V sobotu přijedou naši. Ráda bych tě s nimi seznámila,“ řekla mu Eva toho večera.

,,Myslíš, že je to dobrý nápad. Říkala si, že tvůj táta dokáže být pěkně nekompromisní, když se jedná o tvý nápadníky,“ trochu znejistěl.

,,Já bych to neviděla tak černě. Přece jenom už je v letech a nesmí se rozčilovat. Navíc jsem už dost stará na to, abych o svém životě rozhodovala sama.“

,,Dřív, nebo později, by k tomu setkání stejně došlo. Tak proč to odkládat,´´ odpověděl smířlivě a pustil televizor. Byl zvědavý, co nového se událo ve světě.

Na obrazovce se odvíjela jakási reportáž a tak zesílil zvuk:

,,Letiště Václava Havla dnes zažilo scénu jako v akčním filmu,“ informovala diváky mladá reportérka. ,,V dopoledních hodinách tu policejní komando zadrželo cizince. Podle informací, které zatím máme, by mělo jít o mezinárodně hledaného teroristu. Podle všeho chtěl prostřednictvím falešné identity odletět do Egypta. Že půjde zřejmě o velkou rybu, dokazují záběry, které jsme pořídili z celé akce. Muž byl odváděn z letiště v poutech, v doprovodu těžce vyzbrojených mužů zákona, jejichž tváře zakrývaly černé kukly. Na celý případ bylo poté uvaleno přísné informační embargo. Více o celé události vám sdělíme, jakmile získáme podrobnější informace.“

Stanic, řekl si v duchu. Ani se neobtěžoval změnit vizáž. Major Dvořák měl nakonec pravdu.

Další gauner skončí za mřížemi. Svět bude zase o něco bezpečnější. Představa, že se takové individuum, volně pohybuje po světě, byla děsivá. Řada lidí teď může klidně spát. Reálná hrozba byla odstraněna. Otázkou zůstává, na jak dlouho. V poslední době jakoby se s teroristy roztrhnul pytel. Nezbývá než věřit, že společnost na celém světě zmoudří, a nenávist a válčení, vystřídá láska, klid a mír. Bude to ale chvíli trvat.