Jiří Kimla
Pokoj lidem dobré vůle

©Jiří KIMLA

     Byl předvánoční čas. Mezi domy se proháněly nečetné sněhové vločky a rychle roztávaly na oblečení sem a tam spěchajících lidí. Ulice byly vyzdobeny klasickou vánoční tématikou a výlohy, podsvícené  ledkovými světly, lákaly spěchající lidi k zastavení.

     David Vollmer, mladý kriminalista z teplické služebny České policie, který byl přeložený do Prahy pro svoje mimořádné výsledky, měl volno. Nejdřív se mu do Prahy moc nechtělo, ale Vollmerovi zdědili v Praze byt v Kapitulské ulici po babičce, která v něm bydlela snad od narození.  Tak nakonec přikývl. Kdyby musel na ubytovnu, do Prahy by nešel.

     Jen tak procházel se spolu s davy ulicemi a přemýšlel, co by koupil k Vánocům rodičům. Byl svobodný a domů jezdil celkem málo. S Terezou se před půl rokem rozešel a novou známost v Praze zatím nestihl navázat. A popravdě, ani se mu moc do nějakého vztahu nechtělo, rozchod s Terezou ho dost bolel. Tereza velmi nelibě nesla, že půjde pracovat z Teplic do Prahy, ale pak se dozvěděl, že to byla jen záminka. Za jeho zády si nabrnkla jednoho pracháče, se kterým teď byla někde v Karibiku.

      Nevěděl, co rodiče potřebují nebo o co by měli zájem, až za přemítání v chůzi, stál najednou před hodinářstvím. Přes výlohu plné plat hodinek a šperků viděl uvnitř mladou hezkou dívku, jak se dohaduje s prodavačkou, cosi vybírá a pak zase ukazuje do regálů. Starší pán čekal u pultu, za kterým seděl hodinář s lupou na oku a zřejmě mu měnil baterie v hodinkách. Starší paní k němu zjevně patřila. Chvilku se dívala na hodináře, pak poodstoupila a prohlížela si vystavené nástěnné hodiny a budíky. Jinak byl obchod kupodivu prázdný a Davida napadlo, že by mohl oběma rodičům koupit hodinky. Peníz měl dost v hotovosti a ani na účtu v bance neměl průvan, ale slušný základ poctivě našetřený, pravda i za pomoci rodičů.

     Ani se nenadál a stál vedle dívky. Uvědomil si, že je velmi přitažlivá, trochu orientálního šmrncu a tak zůstal vedle ní stát a čekal, až si vybere. Podívala se na něj a omluvně se usmála. „To víte, když si žena vybírá, to stojí vždycky za to.“

     „To nevadí, já mám čas,“ upokojil ji a poočku si ji merčil. Prodavačka si toho všimla a přejícně se usmála.

     „Já nevím,“ kroutila hlavou nad náušnicemi, „nejsou příliš velké?“ Obrátila se na Davida: „Co myslíte, pane, nejsou moc divoké?“

     Davidovi se podlomily nohy, když na něj upřela své velké hnědé oči. Zachraptěl takový neobratný kompliment, že tak krásné holce sluší všechno.

     „No jo, chlapi,“ pronesla trochu s despektem a jak se obracela k pultu, náušnice jí vypadla na zem. David se pro ni přeochotně shýbl v témže momentu, co ona sličná dívka. Výsledkem byl hlavový karambol. Dívka zůstala klečet a byla zjevně otřesená. I Davida hlava bolela, bylo to sice bolestivé, ale dalo se to vydržet.

     Pomohl dívce na nohy. Třela si čelo a prodavačka měla co dělat, aby nevypukla v smích.

     „Spíš než náušnice bych si měla koupit helmu,“ vydechla.

     „To je mně líto…nechtěl jsem,“ omlouval se David.

     „Tak chcete ty náušnice zabalit, nebo si radši půjdete koupit helmu,“ už nepokrytě se smála prodavačka.

     Dívka se vyčítavě zahleděla na Davida. „Tak vidíte, zbavil jste mě rozhodování…tak mně je zabalte!“ obrátila se na prodavačku. „Jestli mně nebudou, tak tady toho pána budu po smrti strašit!“ I dívka se už usmívala a David rozpaky nevěděl, co říct. Nakonec ho napadlo, že by mohl dívku někam pozvat, ale neodvažoval se. Potom se přeci jen odvážil:

     „Já bych chtěl tu vaši újmu aspoň trochu napravit,“ vysoukal ze sebe. „Můžu vás na něco pozvat?“

     Dívka zaplatila a pohlédla na Davida. Zaváhala. Pak se rozhodla. „Ostatně, proč ne, mám ještě čas.“

     Venku se David představil a dívka prozradila, že se jmenuje Zlata Alsamariová.

     „Zlata?“ otázal se. „To máte krásné jméno, z ušlechtilého kovu…“

     To už seděli v útulné kavárničce.

     „Jo, z ušlechtilého kovu…pubertální spolužáci na mě pokřikovali: Zlata, blbá jako vrata!“

     „Tak už z toho snad vyrostli,“ mínil David s úsměvem. „Teď si vás určitě nadbíhají!“

     Neodpověděla. Zkoušel to jinak. „A nebude se po vás váš partner shánět? Třeba by mu mohlo vadit, že se mnou sedíte v kavárně.“

     „Žádného partnera nemám,“ řekla dotčeně, „A už budu pomalu muset jít. „ Dopila sklenici bílého vína. „Aspoň se vrátíte do toho hodinářství a koupíte pro rodiče ty hodinky… bylo to pro rodiče?“

     Přikývl. „ Zlato,“ zaprosil, spíš zaškemral, „dala byste mi svůj telefon, jestli by vám to nevadilo, rád bych se s vámi ještě někdy sešel.“

     Zaváhala.  Otevřela kabelku utrhla kousek papíru od obalu na náušnice a napsala číslo. „Už půjdu, počkejte, dám vám peníze…“

     „To byste mě urazila, vždyť jsem vás pozval.“

     „Tak díky!“ Upřeně se Davidovi zadívala do očí a vstala. Taky vstal a zeptal se: „Opravdu musíte? Je mně s vámi hezky!“

     „Však se nevidíme naposledy.“ Usmála se.

     Když jí pomáhal do kabátu, bylo mu fakt líto, že už odchází. Podala mu ruku: „Tak někdy zase na viděnou, zavolejte, číslo máte!“

     „Co tu děláš? Máš přeci volno. To už nemůžeš bez té práce být?“ Kolega Pavel z druhé strany stolu nevěřícně vrtěl hlavou.

     David si nepřítomně sedl na židli. „To tě tak vzal ten ekonomický náměstek z Adepssosu?“

     Zavrtěl hlavou a koukal přes okenní sklo do ojedinělých vloček.

     „Co je, jsi tu, vole?“ Pavel mu zamával rukou před očima.

     Probral se. „Počkej moment!“ Sáhl do kapsy, vytáhl mobil a zapsal číslo z papírku, který měl v peněžence.

     „Á, že se nám pán zamiloval?“ zaradoval se Pavel. „Konečně Tereza vytlačena z mysli nešťastného kriminalisty?“

     „Nejanči,“ mírnil ho David. „Potkal jsem dneska moc zajímavou holku. Ta ti má, člověče, oči, až mně kosti morkovatěly. David kolegu Pavla poctil vyprávěním o epizodě v obchodě a následné posezení v kavárně.

     „Jmenuje se Zlata Alsamariová,“ prozradil. „Zlata, Zlatuška, Zlatíčko…“

     „No podle tvého popisu je to nějaký potomek Panny Marie, co? A kde nám ta krasavice bydlí, je z Prahy?“

     Zarazil se a pokrčil rameny. „Mám jen telefonní číslo a řekla mi, jak se jmenuje. Jinak nevím nic.“

     „To snad není pravda,“ protočil oči Pavel. „To jsi policajt? Nota bene kriminalista? Řek´jsi aspoň, že jsi policajt? Tak jí hned zavolej, jestli to číslo, co ti dala je aspoň správné! Podle jména je to nějaká cizinka.“

     Neřek´, jen půl pravdy. Řek jsem, že jsem státní zaměstnanec… a zavolám jí až zítra! A není žádná cizinka, je to Češka jako poleno. Cizinku bych poznal hned podle přízvuku!

     „Jak myslíš,“ byl zklamaný Pavel a sedl si k počítači. David vstal a šel si udělat kávu. Pavel kávu nechtěl, protože už vypil tři, jak říkal.

      Když se David vrátil z kuchyňky, Pavel na židli u počítače jen nadskakoval. Odnesl si kávu ke stolu a pobaveně pozoroval kolegu. Pak to nevydržel. „Co tam máš tak zajímavého, že se tváříš tak radostně?“

     „Hóódně zajímavého, kámo. Vylustroval jsem si tu tvou Zlatušku!“

     Prudce vstal, vrazil do stolu až kafe vycmrndlo ze skleničky. Oběhl stůl a podíval se na obrazovku.

     Z monitoru na Davida smutně hleděla exotická dívka, kterou dopoledne potkal v hodinářství.

     „Je to ona?“ dožadoval se potvrzení Pavel.

     „Je,“ přitakal. „Co tam o ní máš?“ byl zvědavý a zároveň se bál, že to nebude nic pěkného.

     „Narozena 30. července v Žatci. Nevlastní otec…a hele, byla týraná a znásilněná. Nevlastní otec dostal osm let natvrdo. Její matka se pak oběsila…pane jo…“ Pavel se s účastí zadíval na Davida.

     Zamilovaný kriminalista jen vydechl: „Chudák, dvaadvacetiletá holka a už takovou minulost. Musím se o ní dozvědět co nejvíc, všechno!“

     „Jak jsi mě našel?“ přivítala ho v županu udiveně a bez pozdravu, když zazvonil v Holešovicích v jednom starším domě. Hned si všiml, že mu tyká.

     „Nebyl to problém,“ svěřoval se. „Však jsem minule řekl, že jsem státní zaměstnanec.“

     „Policajt?“ zeptala se pro upřesnění a trochu se zamračila.

     „Dělám na hospodářské kriminálce. Vadí to?“

     „Vlastně ne…“zaváhala. Utáhla si župan. „Co chceš?“

     Přijal spontánní tykání. „Nemůžu na tebe zapomenout, pořád na tebe myslím, tak jsem si tě našel, Zlato. Můžu dál?“

     Ustoupila ze dveří a posunkem hlavy ho pozvala dovnitř. „Nelekej se, mám tu trochu bordel,“ zamumlala omluvně a požádala ho, aby počkal, že se převleče.

     Z hlediska své profese se rozhlédl po malém pokoji s rohovou kuchyňkou, do které byla vetknuta starší lednice. Nepořádek tam nebyl, jen na letitém gauči byla zachumlaná deka. Polička nad gaučem byla plná knih. Zvědavě se podíval na tituly. Byla to taková žánrová všehochuť. Převládaly romány s válečnou tématikou. Vedle Remarquea Norman Mailer a Patrick Ryan, nechyběli sovětští autoři Šolochov, Boris Polevoj a zvláštní místo zaujímala Fadějevova Mladá garda a český výtisk Koránu vedle Bible. Pomyslel si, jak je zvláštní, že se tak mladá holka zajímá o válečnou literaturu. Usoudil ale, že jí to zůstalo po matce či otčímovi. Korán mu byl velkou záhadou.

     Trochu se lekl, když cvakly dveře od ložnice. Byla v nich krásná holka v přiléhavých džínech a stejně přiléhavém svetříku, pod nímž se rýsovala pevná prsa. V tu chvíli byl ztracen. Poznala to a vlastně ji to potěšilo. Objala ho a dala mu pusu. Zatočila se mu hlava. Pustila ho.

     „Všiml sis, že mám ty nové náušnice, co nás seznámily?“ Zatvářila se rozverně, až David zalapal po dechu. Sakra, ty jí tak slušely, vlastně všechno jí slušelo. David byl jako opilý. Snažil se přeřadit jiné téma, aby nebylo vidět, jak je vykolejený.

     „To z tebe musejí být v práci chlapi úplně paf,“ polichotil a zároveň zalitoval, že se nepodíval, kde Zlata pracuje.

     „Už si zvykli,“ prohodila jakoby okrajem. „Asi víš, kde dělám, když jsi mě lustroval?“

     „Nevím,“ přiznal se. „Já jen mrknul, kolik ti je a kde bydlíš,“ nepřiznal úplnou pravdu.

     „Byli jsme taková militaristická rodina. Táta byl Iráčan, důstojník Saddámovy armády. Zběhl a oklikami se dostal do Žatce, kde pracoval pro armádu jako instruktor a maminka na Okresní vojenské správě. Po listopadu je oba vyhodili. Táta po čase dělal na kolejích, ale měl smrtelný úraz, takže jsme s mamkou zůstaly samy… mamka pracovala jako účetní v Žatci. Znovu se vdala za jednoho pražského číšníka a tak jsme se ocitli tady. To manželství ale maminku zničilo tak, že si vzala sama život…“ Zlata se odmlčela a bylo vidět, že polyká slzy. Rychle se optal: „No a kde tedy vlastně pracuješ?“

    „V jednom vojenském vydavatelství.  Mám specializaci na výbušniny a krátké zbraně. Tedy informace o nich a novinky ze světa.“

     „To jsi vlastně takový náš kolegáček,“ a myslel to z legrace.

     „Možná,“ řekla neurčitě. „Víš co, nedáme si kafe?“

     „Ty jsi bochník,“ prskal Davidův kolega. „Tři dny nevidí svou babu a může se zvencnout. Jestli to takhle půjde dál, tak požádám starýho, aby mně dal tvůj plat, protože děláš hovno!“

    David se jen culil. „Nepřeháněj,“ řekl smířlivě, „konečně jsem zase našel smysl života.“

   „Smysl života, smysl života,“ huhlal Pavel. „Na to, že byla tejraná a znásilněná, tak se mi zdá až podezřele živá! Už ses s ní aspoň vyspal?“

     David si sedl. „Hele, parťáku, teď je řada na tobě!“

     „Cože je na mně?“

     „Řada, vole! Koukej mazat udělat kafe. Potřebuju trochu oživit!“

     Pavel se kysele zatvářil, vstal a šel do kuchyňky. Ve dveřích se ještě otočil. Mávl ale rukou a odešel. David si pustil počítač, a když se Pavel vracel se dvěma hrnky kouřící kávy, zastihl ho zasněně dívajícího se na obrazovku, na které běhaly Windowsy. Postavil před něj hrnek a David se probral. „To už je dneska páté,“ řekl jen, aby něco řekl. Byli s Pavlem od rána na výjezdu a hltali kávu z kelímků.

     „Taky jsem je počítal,“ zavrčel Pavel. „Ještě jsi mi ale neřek´, jestli už si ji přefik?“

     „Na co by ti to bylo, chceš nám u toho snad radit?“

     „To ne, jen bych rád věděl, zda překonala to trauma z násilnění otčímem…“

     „No,“ váhavě připouštěl David.

     „Takže prdljas!“

     „Co vůbec chceš?“ naježil se. „To ti mám od ní přinést písemné potvrzení?“

     „Ale no tak, jsme přece chlapi a kámoši, ne? Jestli nechceš, tak mlč, já to vědět nepotřebuji…“ Pavel se zatvářil uraženě a schválně nahlas usrkl kávu. Věděl, že to David nesnáší. Jeho kolega se vůbec neohradil a jen se umíval. Po chvilce promluvil:

     „To víš, neříká se mi to snadno, ještě nedávno jsem oplakával rozchod s Terezou a pak potkám holku, která je krásná, která je chytrá…no, a když to chceš vědět, tak jsme spolu nespali. Je od táty poznamenaná islámem. Kdyby zjistila, že jsem obřezanej, tak nevím, jestli bych nedostal kopačky přímo. Spokojen?“

     Pavel se rozsvítil. „Tak jí hned nemusíš ukazovat pinďoura, příště přijď v jarmulce, aby věděla s kým má tu čest. Jen bys moh tu svou euforii poněkud vypustit, abych nemusel makat ještě za tebe.“

     „Ptáku…“ vyprskl David.  „Když už si ale mluvil o tom znásilnění,“ rozhovořil se, „představ si, že ten její otčím dostal flastr přesně 23. prosince a právě teď uplyne osm let jeho kriminálu a má se vrátit. Zlata se bojí, že se uvidí. Ta nenávist k němu ji nepustila ani po těch létech. Je tak traumatizovaná, že se bojím, aby nevyvedla nějakou hloupost.“

     „Měl bys ji nastěhovat k sobě, třeba jen dočasně, aspoň bys ji měl pod dohledem,“ mínil Pavel.

     David pokrčil rameny: „Popravdě řečeno, taky mě to už napadlo, ale neodvážil jsem se jí to nabídnout. Přeci jen jsme spolu hodně krátce.“

     „Měls to aspoň zkusit!“ je přesvědčený Pavel. „Z Kapitulské by to měla do práce od tebe kousek.“

     Do Vánoc chybělo několik dnů. Z každého rohu a ze všech médií zesílilo bombardování nabídkami zboží a na každém kousku běhaly světelné reklamy. Město bylo projásáno koledami a lidé se bezhlavě vrhali do obchodů. Nejhezčí svátek roku je potřeba pořádně zajíst a zavalit své blízké nicotnostmi, bez kterých by se dalo úplně dobře žít.

     David Vollmer končil v pět. Původně  měl být v práci podstatně déle, ale šéf je propustil o dost dřív a tak se rozhodl, že se zastaví u Zlaty. Už si vyměnili klíče od bytu a David se těšil, jak ji překvapí. Že ji navštíví, jí nezavolal. Pořád byl jak ve snu. Zničehonic se objeví nádherná holka a on ji uloví…

     Ze Strojnické ulice na Řezáčovo náměstí, kde Zlata bydlela, to bylo asi deset minut pěšky. Vzduch byl těžký, zasmrděn auty, které křižovaly silnice sem a tam, chvatně a nervózně.

     Když byl na Řezáčově náměstí, zjistil, že ve Zlatině bytě se nesvítí. Trochu ho to zamrzelo, ale rozhodl se, že počká. Když byl u jejích dveří, přeci jen zazvonil. Třikrát krátce, jednou dlouze. Morseovkou „V“ jako Vollmer, jak měli smluvený signál. Bez odezvy. Zkusil to znovu, ale zase nic. Odemkl si.

     Byt byl prázdný. Rozsvítil a chtěl si sednout. Šel ke gauči, ale všiml si, že na stole je obálka a vedle ní list nějakého psaní. Přemohla ho zvědavost a nakoukl do dopisu. Text byl napsán kostrbatým písmem.

Ahoj Zlato, 23. prosince mne konečně pustí s kriminálu, kde sem zaslouženě seděl. Moc mne mrzý, co se stalo a chtěl bych to aspoň nějak otčinit a koupit Ti dárek k vánocím. Mohly bysme se v deset dopoledne sejít na Staromáku? U orloje. Pak už o mne neuslyšíš. Budu čekat. Miloslav

     Když si sedl, cvakl zámek a dovnitř vběhla Zlata. Viděl na ní, že je rozrušená.

     Vstal. „Četl jsi to?“Vyhrkla dřív, než pozdravila.

     Váhal s odpovědí. „No, čet….je bez skrupulí, parchant. Ty na ten Staromák půjdeš?“

     „Jo,“ řekla se záští v hlasu, až se lekl. „Celou tu dobu jsem si představovala, co udělám, až se vrátí, až tu svini, co mě tejral, znásilňoval a matku dohnal k sebevraždě, zase potkám. Vyšetřovali ho nejdřív na svobodě a on mě vyhrožoval, že mě nechá zabít, jestli u soudu něco kecnu, vyhrožoval mámě a ta to psychicky nezvládla…a teď mně napíše, abych se s ním sešla.

     „A sejdeš se s ním.“ V Davidově hlasu byla slyšet obava.

     Mlčela, jen zrychleně oddychovala.

     „Slib mi, že neuděláš žádnou blbost, zlatíčko moje!“

     Přistoupila k němu a začala mu rozepínat košili. Přisála se svými rty na jeho a začala ho obsypávat polibky. Ochotně se zapojil, a když se ocitli na gauči, padaly jim oknem do pokoje hvězdy a podpalovaly jejich touhu.

     Schoulila se mu do náruče a zavřela oči. Hladil ji a líbal.

     „Nevadí ti,“ zeptal se pak tiše, nevadí ti, že jsem žid?

     „Proč by mně to mělo vadit? Jsi hlavně chlap, do kterého jsem se bezhlavě zamilovala…co na tom, že jsem muslimka a ty žid…hlavně, že se milujeme…“

     Posadila se. „Dala bych si skleničku vína. Máš taky chuť?“

     Přikývl. Odešla k lednici a vytáhla láhev bílého tramínu. „Pojď to otevřít,“ požádala Davida a šla pro skleničky a otvírák. Ve světle podrážejícího se světla ulice viděl, jakou má dokonalou postavu. Vzrušovalo ho to. Vstal a šel ke stolu. Když postavila sklenky, objal ji a začal laskat.

     „Počkej,“ zaprosila tiše. „Až potom…“

     Nalil sklenky. Seděla s koleny pod bradou. Podal ji skleničku a přisedl si. Přiťukli si.

     „Víš, začala pomalu, ty jsi vlastně můj první sexuální partner. Od té doby, co mně ten hajzl znásilňoval, jsem neměla muže. Štítila jsem se jich. V práci si mysleli, že jsem lesbická a já jim to nevyvracela. Až potom se objevíš ty, všechno ve mně obrátíš naruby…“

     Mlčel, jen občas upil. Seděli vedle sebe nazí a David cítil, jak sálá. Položila mu hlavu na rameno, „Škoda, že takové štěstí nemůže trvat věčně,“ řekla přiškrceným hlasem.

     „Co by nemohlo? Záleží to jen na nás,“ mínil optimisticky. Vzal Zlatě skleničku a postavil ji i svou na konferenční stolek. Objal ji a začali se milovat. „Jsi divoká, jak kdybys to měla mít naposled,“ šeptat ji horce do ucha. Přál si, aby noc neskončila.

     Na Davidově pracovišti byl klid. Pavel přinesl láhev od minerálky, ve které měl vodku. Nalil sobě i Davidovi do skleničky.

     „Někde jsem čet,“ začal Pavel, „že každý šálek kafe by se měl zapít sklenicí vody nebo minerálky.  Dneska už jsme měli kafe dvě a minerálku žádnou. Tak jsem přines trochu mattonky.“

     „Přiťukli si a David se zhluboka napil. Pavel ho poočku pozoroval. David vodku vyprskl. „Bejku,“ řekl vyčítavě, „víš, že gentleman do deseti nepije? A co kdyby nás tu nachytal starej? Tak jsme bez prémií paptáku!“

     „Ty toho naděláš, ta tvoje muslimská baba tě úplně zblbla.“

     „Hovno, zblbla, mám o ni strach.“ Převyprávěl Pavlovi, jak se jí ozval bývalý otčím a chce se s ní sejít na Staromáku. „Zakázala mně, abych ji doprovodil. Mám proto obavy, aby neudělala nějakou nepředloženost.  Půjdu tam tajně a třeba…

     Davidovi zazvonil mobil. Zvedl ho a poslouchal. Pavel ho sledoval, jak bledne. Když ho vypnul, koukal do prázdna a mlčel.

     „Co je parťáku, blbé zprávy?“ zeptal se tiše.

     David skoro plačky se svěřil, že mu volala matka. Vollmer starší, který byl na vozíku po těžké mozkové příhodě, měl recidivu a bylo to s ním hodně špatné. Rychlá ho odvezla do teplické nemocnice a je to s ním tak vážné, že k němu zavolali rabína.

     David nepřítomně hleděl z okna. Pak se trochu probral.

     „Pavlíku, to je průser, táta mně umře, musím jet rychle domů, abych ho zastihl ještě živého.“

     „Tak jeď, já zaběhnu ke starýmu a řeknu mu, co se stalo.“

     David seděl a nehýbal se.

     „Tak se seber, člověče a jeď!“

     „Nemůžu,“ vydechl David. „Musím ohlídat Zlatu, aby neudělala nějakou kravinu, nebo aby jí ten grázl neublížil.“

      „Jen jeď, já s sebou vezmu nějaké kluky a půjdeme na Staromák. Ta tvoje Zlata nás nezná, podle fotek ji najdeme, kór, když se mají setkat u orloje. Ani ji nebudeme muset hledat.“

     „Uděláš to pro mě? Můžu se spolehnout? „zaprosil David.

     „Spolehni se, kámo, rychle jeď! Budu držet palce, aby to nakonec u vás dobře dopadlo.

     S děkováním se David oblékl a vyběhl z kanceláře.

     Pavel v počítači vyhledal podobizny Zlaty a jejího otčíma. Vytiskl několik fotek a nalil si „minerálku.“

     Se třemi dalšími kolegy měl Pavel ráno poradu, jak ochrání Zlatu před případným útokem nevyzpytatelného otčíma. „Chlapi,“ důrazně nabádal, „dobře si prohlédněte fotografie. Přesuneme se nenápadně z každé strany k té holce a budeme hlídat.“

     „Co by jí asi udělal mezi tolika lidmi,“ zpochybňoval obavy Radek.

     „Lidi jsou nevšímaví, v davu by ji mohl nenápadně napíchnout ledvinu a v davu pěkně zmizet. Než by si toho někdo všimnul, byl by parchant za horama,“ míní Lojza.

     „Hele kluci,“ Pavel se zadíval na hodinky. „V devět nejpozději musíme být u orloje, tak se pomalu zvedáme!“

     „Kluci, počkejte,“ Jardu něco napadne. „Hele, bude tam šrumec, hodně lidí…hele ta holka je fakt muslimka? Co když…je z nějakého vojenského nakladatelství a já jsem tam našel zmínku, že je znalec výbušnin a krátkých zbraní…to se mi, kurva, nelíbí!“

     „Ty vole, to je fakt,“ souhlasil Lojza.

     „Kluci jedem!“

     Poznali ji hned. Stála u skupinky japonských turistů. Z černého kabátu jí koukaly dvě nohy obuté v černých kanadách, ve kterých byly zastrčeny maskáčové nohavice.

    „Hele,“ tiše oslavil Pavel Jardu, „vidíš, jak je bachratá? Nemá na sobě pás s výbušninami?“

    „Že by byla tak blbá…podívej, jde k ní ten chlap a má ruku v kapse.“

     K Zlatě se blížil její někdejší otčím. Když k ní přistoupil, zavelel Pavel rázně: „Akce!“

     Lojza s Radkem skočili na Zlatu, zkroutili ruce a strhli na zem. Pavel s Jardou udělali totéž s otčímem. Vyšel výstřel. Lidé okolo se s hlasitým křikem rozprchli.

     Když David vstoupil do vyšetřovací vazby, seděla v rohu kavalce a třásla se. Jak uviděla Davida, rozplakala se. Přisedl si k ní a pohladil jí po vlasech. „Umřel mi táta, Zlato, řekl smutně…“

     „Taky jsem chtěla umřít,“ vzlykala.

     „Málem se ti to povedlo, ty ťuňťo…Co tě to jen napadlo? Víš, jak by mi bylo? Táta a ty!“

     „Promiň, promiň,“ plakala.

     „Představ si, že ten chlap měl na tebe připravenou ostře nabitou pistoli? Chtěl tě zabít, stejně jako ty jeho. Při potyčce s našimi kluky došlo k výstřelu a tvůj otčím byl na místě mrtvý. Už jsem volal našeho rodinného známého právníka, doktora Pochopa. Je to u nás na severu právnické eso…

     „Ty se na mě nezlobíš?“ usmála se mezi slzami. „Kolik myslíš, že za to můžu dostat?“

     „Co já vím?“ Přisedl si blíž a objal ji. „Máma mě varovala, že žid to s muslimkou bude mít těžké!“ Otevřely se dveře a bachař Davida vykázal…